Skalní hrady. A ten, k němuž se nechodí

ak už to tak i při jiných podobně pozitivních příležitostech bývá, neminul nás s mojí ženou ani ten čas, kdy už jsme se mohli pohybovat Krásnolipskem v klidu, protože jsme měli vše dosud sporné s tamním kouzelným světem už nějakou dobu vyříkané. Navzájem, i tak vůbec, díky čemuž jsme tedy celé toto provždy divukrásné území bezpečně znali. Co ale čert nechtěl, byl jsem to, koho tenkrát napadlo nadhodit Romaně jaksi navíc ještě téma skalních hradů.

Jejich v podstatě souvislou obrannou šestičetnou linii jsem sice znal už z dřívějška, jistě z literatury, proto jsem mohl vědět, že ve svých jednotlivých lokacích docela bezpečně fungovala ještě někdy ve čtrnáctém století. Avšak na skutečně platný level se dostal tento můj zájem zhruba kolem roku 2005. To když se mi dostala do rukou jistá knížka – sice pouze brožovaná, už dokonce stálým užíváním hodně ohmataná, ale provždy nesmírně cenná. Jmenovala se Skalní hrady Českého Švýcarska a napsali ji před rokem 1977 Richard Klos společně s Františkem Němečkem. I když to mohli teprve potom, co se oba jakž takž zbavili svých politických obtíží, jimiž tolik trpěli už od osmašedesátého.

Měl jsem ovšem navíc zřejmé štěstí a prvního z obou těchto vzácných pánů, doktora Klose, jsem ještě osobně zastihl – nyní je po něm ostatně plným právem pojmenováno jedno z náměstí v centru Krásné Lípy. Takto získané autorovo věnování jsem vítal a přesto vůbec nepředstavovalo skutečnou cena, jakou pro mne měl ten vzácný spisek už brzy představovat.

Překvapila mě racionalita, s jakou tyto hrádky ponejprv vznikaly jeden po druhém, stejně jako rozsah původního zámyslu vůbec je vybudovat. Což se mělo stát dílem pro ochranu raných ekonomických podniků v jejich blízkém okolí, dílem jako zabezpečení proti všemu nepřátelskému ze severu. Místní ovčíny, mlýny, sýpky, zpracování lnu, veškerá rukodělná výroba a především prostá lidská obydlí tedy mohla pracovat a žít konečně v alespoň nějakém bezpečí, klidu a míru.

Neméně pozoruhodné se ovšem jevilo konkrétní posazení oněch raných fortifikačních objektů do okolního, vysloveně skalního terénu. A s tím konečně i zřejmý respekt, jaký měli jejich dávní stavitelé vůči extrémním přírodním podmínkám všude tam, kde je mínili vybudovat.

Vím, že se dá najít takových hradů, k nimž nejlépe pasuje adjektivum skalní, v širším kraji mnohem víc a k tomu nejrůznějších kvalit i typů. Mě však svého času důvodně zajímaly jedině ty, o nichž tak lákavě psali autoři zde již zmíněné publikace. A protože Romana opravdu ví své, nakonec se přece jen uvolila ustát i s tím zákonitě související, pro ni jistě těžkou osobní oběť. Také díky tomu se nám tedy postupně poštěstilo zároveň spatřit i obdivovat Brtnický hrad, ten blíže Kyjova, Šaunštejn s Falkenštejnem a s nimi také hrádek zvaný Chřibský. Jak si ale sami snadno spočítáte, to jich bylo pořád jen pět. Přičemž jsem si ještě dlouho nedovedl ani trochu představit, jaké skutečné obtíže mi teprve nastanou s tím nejposlednějším z nich, tedy šestým.

Alespoň zprvu vyhlíželo vše naprosto prostě i jednoduše. Zkrátka jsme si pro to vhodného rána řekli, že vyrazíme na Vlčí hrádek a bude. Jenomže ono tak nějak nebylo. Jak se ostatně ukázalo snad až příliš brzy.

Ne že bych měl jakýkoli důvod připadat si v té věci jako vyslovený amatér. Na to jsem toho měl po Čechách, Moravě i zbytku světa vůbec prochozeného i projetého docela dost. Rovněž práce s mapou, když pak i na tu došlo, mi nečinila zvláštní obtíže. Zase alespoň zpočátku ještě dozajista nikoli.

Vůbec nic z toho, co bezprostředně následovalo, si však dodnes nedovedu rozumně vysvětlit.

Hned napoprvé jsme zvolili pro dosažení té mety napohled docela snadnou, k tomu obecně doporučovanou turistickou trasu, to je pravda. Začínala u zastávky v Zahradách a vedla kolem Vlčí hory i dál, údajně rovnou k zamýšlenému cíli. Jenže když jsme se pak vydali od Engelova pramene podle té mapy směrem na západ, veškerá dosavadní suverenita mě přešla, protože co se týkalo hradu, který jsme měli tam někde najít, kde nic, tu nic. Přesto jsem tomuto pochybení ještě zdaleka nepřikládal tu váhu, jež mě v běhu příštích dvou, anebo dokonce tři dalších krásnolipských letních sezón s takovou silou doslova zdrtila.

Ať jsme totiž pro ten případ zvolili jakoukoli jinou trasu – například tu od Křínice dál a výš proti toku Malého Vlčího potoka až do Kuncova, anebo Rákosového dolu - pořád se nad námi sice tyčil ten pravý skalní ostroh, ale bez hradu.

Alespoň z mého pohledu rozhodně ano.

Když jsem se však ještě později už docela pokořil a vyptával se na cestu k Vlčímu hrádku, o který pořád šlo, hned několika místních, jistě poučených, ti zpravidla jen krčili rameny a odpovídali mi nanejvýš neurčitými slovy, že Tam se prostě nechodí. Pokud se mi ovšem přinejmenším někteří z nich, ti patrně informovanější, ještě k tomu naopak rovnou nevysmívali, jak je takový výlet jednoduchý, snadný a prostý.

Jakoby ale ani tohle nestačilo, když jsme se do těch míst přece jen se vší urputností vydali ještě jednou a hlavně podle trpělivě opakovaného a pečlivě vylíčeného návodu vám již známého krásnolipského starosty pana Jana Koláře, nepodařilo se to pro něco docela jiného. Nešlo přitom tentokrát vůbec o jakékoli moje vlastní pochybení, protože nás pro změnu zastavila naprosto neprostupná změť holých kmenů, pokácených v rámci jejich nejspíš dávno předtím plánované lokální průmyslové těžby. A ještě k tomu se to stalo hned v úvodním přístupu k Rákosovému dolu.

Až takové příkoří Osudu mně ale osobně pak už dokonale stačilo, abych na jakýkoli každý další podobný pokus, snad pořád ještě zamýšlený na kdykoli příště, dopředu rezignoval.

Dobře vím, že Vlčí hrádek existuje, o tom nelze pochybovat ani v nejmenším. Také je mi jasné, že to, co z něj zbývá k dnešku, stačilo v pořádku navštívit jen za posledních víc jak sto let tolik jiných zájemců, že je soudný člověk nikdy nedokáže spočítat. Já se však budu muset asi už provždy smířit výhradně s tím, že nic z toho sám jednoduše nikdy neuvidím.

Zcela konkrétní a k tomu dokonale praktické řešení onoho svého letitého problému ovšem mám. Bohatě mi přece postačí, jestliže si vyberu, se vším smířen a v dokonalém pohodlí, v Krásné Lípě kterýkoli z alespoň občas volných stolků na Křínickém náměstí. To je jedno, zda v předzahrádce pivovaru, anebo v podloubí u Frinda - dobré kafe přece dělají tam všude. V každém případě se pak budu ale nanejvýš rozhlížet kolem a říkat si přitom v duchu stran jakéhosi výhradně pro mě imaginárního skalního hradu jen to zásadní a prosté, že Tam se nechodí.

A nebude mi přitom ani trochu vadit, že musím připadat vlastní ženě zase jednou jako totální omezenec.

Václav Junek

Použita kniha Skalní hrady v Českém Švýcarsku (F. Němeček, R. Klos)