Krásná Lípa - nejseverněji položené městečko

Krásnou Lípu mám rád, dokonce i s jejím poměrně rozsáhlým okolím. Přitom mně vůbec není jasné proč tomu tak je, protože původní rodiny - jak moji, tak tu mé ženy - neváže k té lokalitě vůbec nic, dokonce po celá přinejmenším poslední pokolení, neboť naše společně prapůvodní kořeny pocházejí docela odjinud. Vyjímaje z toho snad jen oba Romaniny rodiče, kteří si prožili své na chalupě v také nijak odsud vzdáleném Rybništi, avšak tohle je spíš docela jiný příběh.

Jedinou pro to platnou skutečností tedy provždy zůstane, že jsme toho společně s ní právě v Lípě postupně ustáli věru mnoho. A také, že se tyhle zpravidla vůbec ne jednoduché prožitky řadily jeden za druhým po celé dlouhé předešlé desítky let.

Pamatuji to městečko, tak významně položené (viděno z vnitrozemí) až bezpečně daleko za hlavní hradbou Lužických hor a ve vstupu do takzvaného Českého Nizozemí, věru dlouho. Desítky tisíc příslušníků původního národnostního i jazykového většinového osídlení jsem zde sice už nezastihl, ovšem snad až příliš hmatatelné důsledky rozhodně ne blahých časů, které po jejich odsunu následovaly, to naopak jistě ano.

Čímž mám na mysli především celkovou tamní zanedbanost, všudypřítomné chátrání i zjevnou obecnou materiální chudobu. Což zase všechno dohromady dál budilo stále silněji se vnucující dojem, že se tím krajem přehnala lítá válečná fronta teprve včera. Přirozeně že i s veškerým násilím, hrůzami a ničením, k takovým branným přesunům vždy neodbytně přináležejícím.

Jak ale postupně přicházely nové a nové roky a zároveň s tím se měnilo k lepšímu hodně také dole v Čechách, nemohl tento jistě pozitivní trend jen tak minout ani Krásnou Lípu. Stávalo se tedy, že odsud například náhle mizely dosud tak typické věčné bouračky domů, vyrabovaných už po pětačtyřicátém roce. S tím se však také tu a tam objevila nová fasáda, či opravená střecha, jinde zase zasvítilo do veškeré původní šedi docela nové stavení. Anebo se začala líbit už napohled gruntovní oprava některého z těch starších, to je jedno.

Postupně to zde však celé došlo docela až k tomu, že asi jako se promění ušmudlané, šedavé kuře ve skvělou bílou a svou krásou nezřídka až uchvacující labuť, také Krásná Lípa se časem stávala místem, kde bylo dobré žít. Což ocenili nejen tak mnozí místní, jimž se zde náhle tolik líbilo, s nimi však celé další zástupy novodobých poutníků, pro něž se Krásnolipsko stalo cílem vysloveně vyhledávaným.

Nebyl bych to ale já, pokud bych si byl zároveň s tím při tomtéž pohledu nepovšiml ještě čehosi navíc a přitom právě pro toto místo nikoli nepodstatného.

Už proto, že jsme s mým tam od dětství usedlým přítelem a názorovým souputníkem Václavem Hiekem sepsali na téma historie města - a z toho zejména té novější – celou knížku, něco o lokálním dějepisu přece jen vím. Z toho například také to, že se zde prakticky vše kolem těsně poválečného odsunu kupodivu odehrálo o poznání civilizovaněji než leckde jinde v tehdy už bývalých Sudetech. Zřejmě proto, že se vzájemné vztahy místních Němců k podobně zde zabydleným Čechům údajně nijak zvlášť vzájemně nehrotily ani před válkou, ani během ní.

Jinak řečeno, že se zde zastáncům nejprve Henleinových a pak i Hitlerem vykřikovaných pseudopravd jednoduše nikdy dvakrát nevedlo.

Také o tom jsme mluvívali se starostou Honzou Kolářem, jen co jsem já vůči němu ztratil poslední povinný ostych a on zase přišel o svůj krajně omylný prvotní postoj, že se s ním nějaký takový naplavený náfuka z Prahy jen tak vybavovat jednoduše nesmí.

Přicházeli jsme ovšem v rámci pozdějších, jistě již nad jiné užitečných debat ještě na leccos dál a přitom na nezřídka hodně cenného.

Město i jeho lidé se ale průběžně proměňovali i bez toho.

Stačilo si povšimnout, že stále častější návštěvy zpoza stávající zdejší saské hranice už nějaký čas nebudí ani žádné enormní emoce, ani žádná zvláštní pnutí. Tedy, na rozdíl od jiných, dosud leckde jinde v podobně exponovaných, ale už zase ryze českých oblastí. Přičemž ale mohlo podobně překvapovat - možná jako určitý kontrapunkt vůči předešlému – že naopak ani tak mnozí místní nemají nadále žádnou potřebu bránit se svým vlastním četným nájezdům opačným směrem. Za prací, po nákupech, či jen tak po prosté pobavení, to jak kdo.

Už před několika lety hovořila z pódia na slavnostně vyzdobeném náměstí jako platná součást tamní nadmíru navštívené slavnosti jakási Němka. Už od prvního pohledu hodně stará, zřejmě dávná původně usedlá jaksi přímo odsud.

A, světe zboř se, bylo jí rozuměno. Načež byla za to, co všechno říkala (jistěže ve své vlastní mateřštině, jak jinak?), odměněna ještě k tomu docela slušným potleskem.

S némlich stejným pozitivním efektem ostatně proběhly vzpomínkové slavnosti na dávnou návštěvu habsburského císaře.

Avšak ani proti pojmenování některých místních ulic po zdejších význačných rodácích minulé doby nikdo neprotestoval. Alespoň ne tak nahlas, aby to stálo za zmínku.

Dnes také mně bohatě postačí byť jen se projít po jižní straně náměstí, anebo se posadit s Romanou do Ateliéru, zdejší prvotřídní občerstvovny nové doby. Či jindy zase postát pod schodištěm tam odtud nijak vzdáleného chrámu svaté Maří Magdaleny a také vím svoje. Dokonce najednou velmi dobře.

Tedy, abych byl přesnější: prakticky vše o tom, jak výrazně jsem se mýlil také ve svém původním odhadu způsobu další existence německého živlu v Čechách, čehož jsem se mohl dopouštět ještě před nějakými třiceti lety.

Ano, mohlo to opravdu trvat po celé další generace. Je ale snad na první pohled patrné, že na ono složité smíření všeho původně tolik odlišného došlo už teď.

Proč by také ne, že? Jenom v té Krásné Lípě přece právě pro tohle dělají poměrně dost. Dokonce jedni i druzí.

Václav Junek