Článek
Doktor Joseph Goebbels je považován za jednoho z nejpřednějších vyvrhelů režimu, o který se zasazoval po celý svůj dospělý život, plným právem. Já v tom ale vidím ještě cosi navíc: v podstatě nic, čím se zabýval počínaje ranými dvacátými lety 20. století, pak jako berlínský gauleiter, ministr propagandy a zmocněnec pro obranu skomírající říše, nijak nevybočilo ze v Goebbelsově osobě očekávatelného dějinného rámce. Vyjímaje z toho však výslovně nejposlednější měsíce jeho života, protože se teprve jimi se, jak vás zřejmě překvapí, dotkl světové historie skutečně přímo. Dokonce přesto, že tento krok nevypadal napoprvé vlastně vůbec významně.
Dr. Joseph Goebbels
Bylo to tak, že se v jednom ze svých projevů z konce roku 1944, jimiž mínil udržovat při životě nejposlednější síly Němců k obraně, nejenže hrozil zázračnými zbraněmi (což bylo té době z jeho strany už jen něco jako folklór), ale přišel s něčím novým. Nadhodil totiž možnost možné poslední spásy v podobě hrdinného odporu v pro to připravovaných Alpách.
Jestli byla v té poznámce náhlá inspirace, anebo už hlubší záměr, bůh suď. Ale fungovala!
Neříkám, že znám ty velehory kdovíjak dobře. Avšak díky tomu, že jsem měl možnost jimi mnohokrát alespoň projet, dovedu si představit, že by vojenské dobývání toho až neuvěřitelného světa hlubokých údolí, nebetyčných vrcholů a celých horských neprostupných pásek představovalo výrazný problém. Pro sto procent všech tehdejších potenciálních dobyvatelů všech národností, kteří se pro ten případ nabízeli, zcela jistě.
A právě v tom tkví ten Gobbelsův dějinný úspěch, o němž hovořím.
Nejenže stál ruský kolos na jaře 1945 už bezpečně a dávno na nejvnitřnějším území Německa. Rovněž Angloameričané totiž stejně tak dobývali severozápad Říše a také se hnali od Rýna přímo na Berlín. Jenomže právě v této fázi definitivního německého hroucení spojenecké nejvyšší velení fikci ministra propagandy definitivně uvěřilo. Zejména jestliže v ní bylo i dál průběžně utvrzováno, přitom stejně důmyslně.
Stalo se tedy, že namísto aby se Spojenci stali skutečnými pány situace co možná rychlým obsazením srdce Říše, Berlína, zavelel Dwight D. Eisenhover k postupu na Norimberk, Řezno, Ingolstadt a Mnichov. Právě v pošetilé snaze zabránit porážené druhé straně v odsuvných pohybech do té Alpské pevnosti, která de facto nikdy neexistovala.
Goebbelsovi tedy jeho světový trik skutečně vyšel a bylo vlastně vymalováno – navíc od toho historického zlomu na hodně, hodně dlouho. Žádný poslední boj Nibelungů v Alpách se sice nikdy nemohl konat, ale Rusové seděli bezpečně v Berlíně, takže brzy na to podle toho rozdělila Evropu ta železná opona, o které mluvil Winston Churchill ve Fultonu brzy na to - už v roce 1946. Jistě včetně doslova všeho známého, z toho vyplývajícího, co to pak tak bolestně přineslo.
Po boji o Berlín
Přičemž na tom celém nemohlo změnit vůbec nic ani ojedinělé svévolné Pattonovo krátké obsazení Plzně, jakkoli tolik nadějné alespoň zprvu.
Osobně jsem si sáhl, a zdaleka ne jednou, na alpské velehory jako na ideální, stoprocentně mírový ráj turistů, umělců, filmařů i milovníků zimních sporů doslova všeho druhu. Mají však pořád i ten mimořádný význam jako potenciální scéna jedné z největších chimér historie, jenž jim přisuzuji jaksi nádavkem.
Zásadní prozření za letu nad ruskou stepí a sibiřskou tajgou
Jestli to bylo zrovna štěstí, o tom jsem poměrně dost pochyboval už tenkrát. Přesto jsme počátkem léta 1989 letěli spolu s celou další až marnotratně početnou kulturní úderkou z Prahy do Koreje. Přirozeně, že tehdy výhradně do té severní, ale už to poté stačilo víc než bohatě.
Zažili jsme na tamním festivalu, programově věnovaném míru a přátelství pokrokové mládeže i podobně uhozeného studentstva, sice mnohé, ale například mně stačil víc než bohatě prvotní let do Moskvy. O dalším pokračování té eskapády přes Sibiř a kus Číny už vůbec nemluvě.
Pro někoho na tom mohlo být leccos zábavného. Například když mohl vidět v oné roční době z přikázané letové výšky noční slunce přes pól. Tedy zleva. Mě ovšem napoprvé zaujalo už to, co se po celé dvě další hodiny po startu z Prahy rozkládalo dál. Tedy hned potom, co zůstaly i poslední výběžky Karpat daleko vzadu, načež následovala jenom a jenom nekonečná plocha naprosto neudolatelné nudy totálně ploché východoevropské roviny.
Když jsme potom mezipřistáli na jakémsi Šeremetěvu 2, 3, nebo kde, šlo pořád ještě leccos pochopit. Známý památník, významně sestavený z obranných kolejnic v blízkých Chimkách, totiž hovoří jasně: Němci došli v mazu jedenačtyřicátého roku opravdu jenom tam. Nic zrovna slavného jsem na tom za daných okolností sice neviděl, ale srozumitelnější vykřičník bylo možné nalézt v tomto ohledu vskutku je stěží.
Stačilo ovšem absolvovat ještě další hodiny letu a nešlo zvážnět už docela. Zejména proto, že se letělo směrem k Volze také výhradně nad bezútěšným a vždy pohodlně plochým světem. A poté naopak přes Ural, o jehož horách jsem si nikdy nemyslel, že mohou být tolik vysoké a hlavně, že jich může být tak mnoho pohromadě.
Již zcela dokonalé historické ponaučení ale přišlo ještě později. Totiž v podobě dalších dobrých deseti hodin posunování se nad tajgou podél kolejí Sibiřské magistrály. Jinak nad naprosto neporušenou lesní masou, táhnoucí se do nedohledna od obzoru k obzoru vlevo i vpravo, stejně jako odzadu dopředu.
Jaký mohl mít Adolf Hitler následný reálný strategický plán na dobu případně následující po eventuálním skutečném dobytí Moskvy, to se nikdy pořádně nevědělo a neví vlas, přinejmenším ne tak docela – asi jako obvykle zpit Wagnerovými fanfárami, anebo spíš vlastním, vždy značně pokrouceným viděním reálného světa.
To ovšem nejen ke svojí vlastní přímé škodě a ke škodě jeho Němců, nýbrž především pro krajní neštěstí všech těch ostatních stovek milionů, jež tato vůdcova fatální neznalost ve svém faktickém důsledku tak těžce zasáhla.
Určitě stojí za přečtení
Václav Junek
Zdroj - 11. důvodů proč Adolf Hitler nevyhrál válku
