Finále?

Právě na tohle značně svérázné rozloučení opravdu došlo a ještě k tomu hned v nejprvnějších dnech roku 1983. Nestalo se tak ale v důsledku žádného jinak ne zase tak neobvyklého maléru (například organizačního), ani jakýkoli podobně stíhatelný, řekněme hospodářský prohřešek mně nešlo vyčítat, natožpak cokoli politického – že jsme v tehdejší televizi vskutku nebyli žádní disidenti v dnes přijímaném smyslu toho slova, to už také víte. Ale jinou zjevnou zásadní chybu, která mě k tomu dohnala, tu jsem přece jen udělal.

Běžná drobnější pochybení, jichž se dopouštějí zde i v jiných oborech tak mnozí jiní, ta nepopírám. Šlo však o něco až osudově jiného – nejspíš pro již rovněž popsané maximální nasazení předchozích několika let jsem totiž jaksi pohrdl původním družným duchem redakce a věnoval se výhradně dalšímu a dalšímu množení úspěchů Roháčova vrcholného týmu.

Přitom jsem si tak počínal s natolik umanutým zaujetím, že mi právě tohle přehlížení všeho kolem moji bývalí kolegové prostě nezapomněli. Načež mi dávali najevo svoji z toho pošlou averzi zcela nepokrytě a ještě k tomu se všemi z toho plynoucími neblahými důsledky. Protože jsem ale o všechno původní bezpečné krytí Roháčovým odchodem přišel, nedokázal jsem vydržet v redakci déle než právě do onoho zlomového lednového počátku.

Jenomže stejně rychle, jako jsem se tehdy na Gorkého náměstí odporoučel, stačila pouhá další nanejvýš půlhodina, abych seděl ani ne o půl kilometru vzdušné čáry tam odtud, za stolem ve druhém patře služebního traktu pražské Lucerny. Právě tam, odkud jsme během následujících let dirigovali rukou společnou a nerozdílnou s Tomášem Spurným a zejména jeho velkým otcem Františkem téměř všechno, co se týkalo programového chodu tamních středisek. Myslím tím Černého koně, Bibitu, hlavně Velký sál a také barrandovské Terasy. (Říkám téměř, protože témuž provozu suterénního Lucerna-Baru se podobně vroucně a dlouho věnoval výhradně Tomáš Gottlieb)

Z deště pod okap, dalo by se říci. Věřte mi ale, že v tom excelentním bloku mezi Vodičkovou a Štěpánskou ulicí i pršívalo krásně!

Taková proměna s sebou sice přinášela souvislou řadu nových povinností i překvapení, ale ve skutečnosti jsem znal většinu těch nástrah už z dřívějška.

Neztratil jsem ovšem z dohledu tak docela ani původní profesi. To proto, že jsme spolupracovali právě v oněch do naší péče svěřených prostorách také s televizí. Takže jsem se svým způsobem zúčastnil natáčení vesměs velkých programů, počítaje v to například z již vysvětleného důvodu nesmírně důležitý Adamcův televizní Silvestr.

To už je ale docela jiný příběh a také jsem jej ostatně vyprávěl v knížce, kterou jsem sepsal o Lucerně, jejím čase a jejích lidech. Skutečně podstatné totiž zůstává jen to, že mně už tenkrát táhlo hlavou, jak by bylo fajn uchovat co možná hodně z toho, co se kdy dělo s tehdejší televizí, jejími skutečnými osobnostmi a zábavním kumštem vůbec.

Tenhle tlak ale postupně sílil a také vydržel i po roce 1994, od kterého jsem Lucernu vyměnil postupně za dva tři jiné, i když neméně zajímavé pražské posty. Byl dokonce znát až natolik spolehlivě, že když mi později začínaly vycházet první knížky, zcela přirozeně se mezi nimi narodily některé zábavní řekněme retro tituly – ty, věnované Adině Mandlové, Čeňku Šléglovi, Vlastovi Burianovi či Lídě Baarové.

Současně s tím i kolem toho jsem se však věnoval podobně Olgu Reifovi, Dalimilu Klapkovi, Richardu Adamovi a jistě Miroslavu Horníčkovi, ba dokonce Vladimíru Menšíkovi a právě jeho slavným Silvestrům. Bylo takto připomenutých ovšem ještě víc – porůznu, případ od případu, ale bavil jsem se tím vždycky.

Když jsem například kdysi oslovil jako jiné dnes už bohužel nežijící paní Zdenku Procházkovou zjevně ošemetnou univerzální otázkou, zda se má pro film třeba umřít, ta velká dáma mě rázně usadila: Pane Junek, umřu brzy, to ano, ale pro žádný kumšt to rozhodně nebude!

Není toho k dnešku zrovna málo, opravdu nikoli, to připouštím.

Přísahám ale a zdůrazňuji zároveň dvojí – nedával jsem žádný z těch titulů dohromady z jakékoli zbytečné světské marnosti, chuti prosazovat sám sebe, ani pro jakousi beztak pomíjivou literární slávu. A podstupoval jsem to proto, aby se alespoň na to hlavní, co se dělo s mizejícím českým šoubyznysem a jeho tak četnými hvězdami, tak snadno nezapomínalo.

Snad se tohle časem podařilo, přísahat na to nemohu, ale snaha, ta v tom znát rozhodně byla. Přitom rozhodně ne oslyšená, protože jsem se cítil (kromě ohlasů pro, i leckdy proti, to přiznávám) oceněn ještě mimořádněji. Totiž Milanem Lasicou, jehož jsem přistihl už kdysi, jak, kde se vzal, tu se vzal, listuje před Lucernou ve Štěpánské v mojí knížce o Roháčovi.

Rovněž té si dodnes vskutku považuji a také proto jsem použil její podtitul Život, styl a dílo jedinečného režiséra pro jednu konkrétní předchozí kapitolu těchto stránek. Když mě ale onen velký slovenský kumštýř také uviděl a dodal k tomu (téměř doslova) svoje To ste napísali dobre, presně toto si Janík naozaj zaslúžil, vize celé ostatní kolekce případných jiných ocenění vysublimovala kvapem až někam do vesmíru.

Naprosto stejně jako když jsem původně začínal pracovat právě s dotyčným režisérem.

A docela naposledy: pokud pořád ještě kroutíte hlavou nad otazníkem jednoslovného úvodního titulku, zanechte všech pochybností - je správně, protože zřetelně zpochybňuje jeho faktický význam.

Ohlížet se a nechávat se poučit z toho, co snad pořád ještě můžeme spatřit v mizejících dálavách času, to se jistě má. Ale finále? Končení? Co to je? Ani já to nevím.

Jsem si naopak zcela jist, že by také naprostá většina těch, na které jsem se na těchto stránkách postupně rozpomínal, mnohem spíš hleděla co možná dopředu. Přitom by na vůbec žádný konec ani nepomyslela například pod heslem, že Šou musí jít dál. A ještě by k tomu navíc alespoň někteří takoví onen klasický imperativ mumlali s opravdovostí Osbornova Komika, tedy v původním anglickém originále.

Dobře si však to náš obor tak přesně charakterizující zvolání zapamatujte - leckomu z vás může velmi dobře posloužit. Vždycky, všude a jistě v každé verzi.

Pokud jde o mne, právě proto, že jsem skutečně míval tu nádhernou radost i velikou čest k většině oněch velkých třeba jen zdálky patřit a leccos jsem se z toho naučil, říkávám si to stejně.

I když jenom česky - pořád rád!

(Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora a čerpá, mimo jiných, z jeho knihy Zábavní umění v šesti kapitolách a jeho Mistři (OLYMPIA/ARTES, 2017)