Od meče krále Artuše po Psa rodu Baskervillů

Za mojí úplně nejprvnější, z toho pocházející tak rádo přijaté archeologické praxe v místech, do kterých jsme zamířili, jsem přišel na to, že se tam pohybuji terénem, který pamatuje opravdu hodně. Například podle místních názvů Marston Magna, Queens Camel, Cilton Cancelo, ale i jiných. A když pak navíc odkryla skupina námezdných kopáčů pod silničkou mezi Jižním a Severním Cadbury v roce 1966 originál římskou kvádříkovou dlažbu, dovedl jsem si představit po ní pochodující dávné legie také docela dobře. Tím ovšem teprve začínalo úplně všechno další, co mělo tenkrát v Somersetu teprve nadejít.

Kopec, na němž se hledalo, se tyčil uprostřed okolní roviny jako Říp nad Polabím. Rovněž ten samotný pamatoval hodně, soudě podle zbytků betonové hlásky z válečných let i trosek několika pozdně středověkých, ne-li ještě starších opevnění. Anebo snad dokonce hradů.

Jmenovitým zadavatelům naší tamní práce, vědeckým autoritám univerzity v Cardiffu, však šlo o nesrovnatelně víc a ještě po celých minulých několik roků let k tomu. Totiž o verifikaci jejich umanuté fikce, že bude možné najít na tomtéž místě také pověstný Artušův Camelot. Bude to jistě k divení, ale nakonec i tohle nějak vyšlo. Navíc docela brzy a dokonce rovných devět set let od bitvy u Hastingsu. Nemělo to sice s bájným Artušem ve skutečnosti vůbec nic společného, ale líbilo se i to .

Povedlo se to tak, že zatímco jsme se my ostatní zabývali výhradně nudným ometáním koster jakýchsi ovcí z pátého století, anebo sbíráním stejně datovaných prakových kamenů a zbytků šipek do kuší k tomu, měla paní profesorová Poláková nesrovnatelně větší štěstí. Vztyčila se totiž jednoho letního dne uprostřed zkoumaného pole a volala: Miloši, podívej, našla jsem nějaké železo!

Protože ale přitom ukazovala jen tak dvěma prsty nad hlavou meč nikoli gotický, anebo římský, nýbrž - jak se později s takovou slávou ukázalo – pravou zbraň starých Anglů, to, co bezprostředně následovalo, nebylo nijak vzdálené skutečné bouři. Náhle závratně rychle seběhlí vedátoři jí nejprve preventivně vyrazili tu nadzemnskou relikvii z ruky, aby se o ni potom starali s péčí natolik něžnou, že bych u nich nic podobného do té doby nikdo nehledal.

Milosrdné lži přímo miluji, zejména ty s tak zjevným nadšením odborně potvrzované. Proto mi nadále nedělalo vůbec žádný problém přijmout za vlastní ani určitou uzanci, nadále prezentovanou právě jako potvrzení faktické existence bájného hradu. Dokonce vzor tomu, jak zjevně kolidovala očividná bída těch odkrytých míst s obvyklou vizí fantastických feudálních sídel á la Wainwright, velkolepých trůnních sálů i honosných královských standart, volně nad tím vším povlávajících ve svěžím raním vánku. Mohlo tedy potěšit opravdu jen to, že z toho Cadbury nebylo ani k moři s mýthickým Avalonem vůbec daleko.

Jestli se tehdejší nejvyšší verdikt takto shůry poctěných cardiffských mudrců týkal zároveň Paní z jezera, Uthera Pendragona, Merlina, Ginevry, Lancelota a veškeré jeho další svity od Kulatého stolu, což jsem snad všechno znal z díla Roberta Laceyho už od dětství, to opravdu nevím. Za to je mi ale až příliš dobře známo, že se uznávaný nejvyšší šéf univerzitního dějepisu, muž s podivuhodným jménem Sir Mortimer Wheeler, opil toho večera v místním prastarém pubu jako nejprostší dragounský důstojník.

Asi samým štěstím, řekl bych.

Pobýval jsem tehdy v Anglii v době, kdy vzpomínky na poslední válku zůstávaly pořád ještě dostatečně čerstvé. Například na dotaz, položený mému londýnskému bytnému proč má rozsáhlý park kolem jeho vily tak málo stromů, mi ten muž trpělivě vysvětlil, že rovněž odtud startovaly jeden nebo dva pohotovostní spitfiry proti náletům Luftwaffe.

I tohle jsem ovšem prožil i v ostatních okolních kulisách, v kterých by se byli orientovali například členové Picwikckova klubu pořád s přehledem. Od Toweru po Nelsonovu sochu. Stalo se to ale na druhé straně už v době, v které prožívalo to město svoji další zásadní proměnu a proto mně zrovna tyto a jiné podobné reminiscence nahradil celkem snadno swingující Londýn. Tedy éra Carnaby-Street, minisukní Mary Hopkin, vrcholných Beatles a je nastupujícího tvrdého rocku.

Proto byla tehdy přinejmenším městský střed už výrazně jiný. Jistě včetně neuvěřitelných typů, jaké jsme z Prahy nemohli znát, rovněž zcela jiné muziky a především živý ve stylu, nad kterým šlo jen a jen žasnout.

Jestliže se ale vrátím k povinnostem, byly moje tři roky takto a podobně strávené jeden za druhým během anglických letních měsíců doslova každý něčím zcela mimořádný. Vskutku zásadní význam toho posledního tkvěl ale v mém zřejmém povýšení. Protože mi ukládalo vodit podle závazných instrukcí z Cardiffu jednotlivé pracovní skupiny na informativní průzkum některých budoucích stavenišť daleko široko. Díky čemuž jsem toho pak viděl i v ostatní v Británii docela dost.

Bohužel, hodně jiného a jistě neméně důležitého mi naopak porůznu uteklo. Například ten Pes, s nímž přišel tolik poutavým způsobem poprvé Arthur Conan Doyle.

To se stalo tak, že jsem sice vyšetřil nějaký pro to volný čas, ale do Devonu jsem se nedostal. Datrmoor jsem tím pádem neviděl, ani do Velké Grimpenské bažiny jsem nezapadl, proto jsem se nemohl potkat ani s tím zhmotnělým přízrakem, děsícím generace rodu Baskervillů.

Stejně tak jsem ovšem nezastihl ani Ransomovy Amazonky či Vlaštovky na jezeře Coniston v Jezerním kraji. A to jsme ne zase tak daleko od těch pro mne tak důležitých míst porůznu projížděli s naší archeologickou brigádou, pokud vím, nejméně třikrát.

Také tohle zřejmě nějak nešlo.

Nakonec jsem ani žádným letadlem yeovilské pobočky koncertu Westland neletěl. Dokonce přesto, že jsme si na tamní tovární letiště s Polákovými zajeli a také řadu strojů Královského námořního letectva, jež hlídaly Kanál, tam bylo bylo k vidění i v době míru docela dost.

Pana profesora i mne tedy jistě potěšilo, že je celá jedna z expozic tamního muzea věnována vítězným Čechoslovákům. Jako předchůdci těchto dnešních létajících Angličanů totiž ke konci války potopili na svých hlídkových liberátorech a v těch samých místech německou nákladní loď Uhenfels.

Jenomže se právě toho dalšího z pro mne tak vzácných dnů žádné předem inzerované vyhlídkové lety nějak nekonaly. Žádný Somerset z výšky jsem tedy neviděl. A protože také paní profesorová dávala přednost pro ni o poznání příjemnějším prožitkům, hledali jsme ji tehdy Milošem po tamních krámech snad celé další už dokonale zbytečné hodiny.

To vše, což přiznávám, ať už povedené, anebo ne, však nebylo pro utváření mého příštího hledění na svět vůbec k zahození. Zejména když to u nás začínalo vypadat tou dobou tak, že Rusové z jimi po Srpnu dobytých českých luhů a hájů už nikdy neodejdou.