Článek
Začnu takříkajíc od pramene a vrátím se ke zde již několikrát zmíněnému redakčnímu systému, protože ani ten dnes nikdo nezná. Což sice nekomentuji, ani nehodnotím, ale nemohu nepřidat, že sestava redakcí, i těch jmenovitě Hlavních, představovala v dobách řekněme dávných zřetelný základ i fungující páteř televizní výroby všech tehdy povolených žánrů i zaměření. Takových specifických center bývalo v časech před otevřením Kavčích hor poměrně dost a sídlila v Jindřišské ulici, ve Vladislavce či na Gorkého náměstí. Na druhém z těchto míst fungoval kromě natáčení co všelidový bufet legendární Kufr a na třetím se sice natáčelo také, ale ani tam nešlo zanedbat podobně slavný Dřevák. Jiné redakce pracovaly rovněž leckde jinde po Praze, takže to zrovna jednoduché ani snadno přehledné rozhodně nebylo.
Mě osobně přivedla jako posilu z ulice dnes už bohužel nežijící režisérka Marie Poledňáková do Zábavy, jež sídlila v té Jindřišské. Po patrech, pokud vím, společně s Dramatiky, Dětským vysíláním či například s Mládežníky. Také všem s tehdy všemocným partajním televizním vedením, anebo neméně důležitou kasou mzdové účtárny. Zřejmě proto však, že po žádném soudobém přepychu elektronických bankovních převodů nebývalo ještě dlouho ani slechu, natož vidu, zrovna ta se nacházela, jistě hojně navštěvovaná, příhodně hned v prvním štoku. To my jsme museli (když nejel výtah a to se nestávalo nikterak zřídka) šlapat do Zábavy docela až do patra třetího.
Říkalo se tam po právu Na Pavlači a naše redakce zaujímala v rohové partii toho televizního domu, zase tuším, nějakých ne víc jak deset místností obrácených dílem proti noblesní frontě protějšího hotelu Palace, dílem do dvora - ten ovšem musel pamatovat ještě Národní obrození. Přitom se dělo na inkriminovaném patře prakticky všechno, co se týkalo televizní zábavy v celém rozmachu od nejvýchodnějších Jeseníků až po ostře střeženou hráz proti západnímu imperialismu (protože Ostrava i Brno začaly pracovat teprve později a tak jako tak zůstávaly Praze podřízené).
O řadě šéfredaktorů, kteří tomu složitému zábavnímu velkopodniku postupně veleli, nemělo žádný kloudný smysl debatovat už tenkrát. Naše pozemské starosti, i ty specifické pracovní, je míjely, protože je hlavy tížily zcela jinými obtížemi i cíli. Snad až na Vladimíra Dvořáka, k němuž se však ještě důvodně vrátím – představoval totiž z toho anonymního pravidla zřetelnou výjimku.
Doopravdy dělnou, účinnou a tudíž podstatnou tamní tvůrčí sortu reprezentoval ucelený tým dramaturgů. Sestávající především z i mimo branži značně populárního dua František Živnýa Zdeněk Procházka, přes jejichž stoly muselo projít naprosto všechno, co mělo v tehdejší televizi zahrát, anebo zazpívat. Oba bývali sví, někdy až krajně. Nikdo na ně ovšem neměl pro absolutní penzum všeho, co věděli o žánru, i co do jejich vkusu a zejména hudebního sluchu, který prostě nešel oddiskutovat. První z nich proslul jako žoviál a milovník životních radostí, kdežto druhý sbíral známky. Ty jsem mu také tu a tam přinášel, jenomže ta slavná kolekce nakonec prý po jeho náhlém odchodu kdesi nenávratně zmizela.
Podobně osobití se ostatně jevili zdaleka ne jen mně dramaturgové literární. Počínaje paní Dagmar Novotnou, která se sice měla věnovat mladším divákům a přesto přišla především s kuplety Babiččiny krabičky a přivedla na obrazovku souvislou sestavu nanejvýš populárních všelidových soutěží. Tím navázala na praxi druhdy populárního Dr. Jana Pixy, jehož také pamatuji, ale přinejmenším navenek si oba navzájem moudře nepřekáželi.
Další dílčí souhvězdí představovali Jindřich Švehla, František Janura, Zbyněk Vavřín, Dr. Jaroslav Khun, Alena Berkováa již zmíněný Vladimír Dvořák. Zatímco přišel doktor Khun první s velkolepými programy ve stylu Byly jsme přitom (zřetelného předobrazu Dvou z jednoho města) a ještě mnohokrát tomu podobně. Alena se sice výrazně zasloužila o bezpečné uchování bohatství dávných televizních perel, avšak Dvořákův odkaz je naproti tomu všemu už poněkud spornější.
Na jedné straně mu nikdy nepůjde upřít bravura, s jakou působil na zábavním poli co autor písňových textů, důvěrný přítel Karla Vlacha či moderátor i osobnost sama o sobě. Na straně druhé nám jej však bývalo až líto jak nešťastně osciloval mezi svými hlavními pozitivy a jemu přiděleným šéfredaktorským postem – právě tím, z něhož mohl být jako nestraník sestřelen více méně kdykoli. A také že později byl.
Přinejmenším některé pány a dokonce snad i dámy jsem vynechal, snad mi to odpustí. Důležité ovšem bylo, že přiváděli do těch míst řadu externích literátů, jež zaměstnávali. Nelze tedy dodnes nevzpomínat na Zdeňka Jirotku, autora nesmrtelného Saturnina, či Bedřicha Zelenku, jehož skeče bavily celé generace. Zažil jsem dokonce v podobném tamním respektuplném rozpoložení i Františka Nepila, významného spisovatele a neméně považovaného glosátora oné doby. Nemluvě už vůbec o Jaroslavu Dietlovi– v souvislosti s ním lze jen snít o všem, čím by se byl dokázal zrovna on blýsknout i v nové době, kdyby neodešel tak náhle už v roce 1985.
Pokud však jde o podobně vytěžované režiséry (anebo opět dokonce režisérky), zejména o těch opravdu významných jsem psal, anebo teprve budu psát na těchto stránkách. Nemluvím však ani o architektech, kameramanech, anebo jiných individualitách uměleckého zaměření, neboť je mnohem spíš třeba zastavit se závěrem tohoto stručného pamětnického přehledu u čehosi přinejmenším srovnatelně významného. Totiž u těch, na kterých bylo, aby nápady, pošlé z aktivit všech Múzami nadaných, s konečnou platností realizovali.
Doslova celý ten soubor produkčních i asistentů všech kvalit i zaměření ovšem představoval kolektiv značně svérázný. Jeho sestava se proměňovala, ale základní kádr pro tu práci vysloveně zanícených, jenž zůstával, znamenal pro tehdejší televizní šoubyznys cosi věru podstatného. Neříkám, že bychom se všichni navzájem vysloveně milovali, ale společně zvolený profesní úděl býval natolik složitý a specifický, že vykonávat jej bez přinejmenším určité míry empatie a kolegiality naprosto nešlo. Z čehož pocházely kromě určitých osobních náklonností, ne-li zřetelných přátelství, i sbližovací tendence obecnější.
Ty se ovšem odrážely zase jen se zjevným respektem k tomu hlavnímu: celek se pro rozmanitosti pracovních nasazení sice nijak organizovaně nescházel a přece se, jak to šlo, stýkal i mimo redakci. Porůznu po Praze a především v Pipi Grilu či Denním baru již zmíněného hotelu Palace. Anebo, když na to přišlo, ve Dřeváku. Jinak řečeno v o poznání méně honosné stavbičce, rozložené ve své celodřevěné nenádheře (odtud ten název) přímo proti redakci. Tedy příhodně uprostřed západní části Gorkého, dnes zase zpátky Senovážného náměstí.
Jistě, nebyla to vůbec dobrá doba a my jsme si byli jejích vyslovených špatností velmi dobře vědomi – vzdor tomu, že jsme ji zřetelně spoluvytvářeli. Přitom přinášel tento paradox nádavkem do Jindřišské ulice a pak i na Burzu jistě nemálo značných složitostí.
Ono stálé dobrovolně přijaté povinné vytížení nezřídka unavovalo, působilo časté komplikace na privátním poli a také se poměrně dost pilo – vzdor zákazům, pro to platných už tenkrát. Zakazujte ale například dramaturgovi, aby se na bezprostředně následující šéfredaktorskou popravu vhodně nepřipravil například v nálevně onoho dřeváku na Gorkáči!
Nejpozději od poloviny osmdesátých let jsem se angažoval už jinde a také docela jinak. Přesto jsem se s potěšitelně dlouhou řádkou těch, které jsem uznával dříve, potkával i dál. Proto vím, že také oni, patrně do jednoho, čekali se zřetelnou nadějí na všechno, co měly ukrývat šuplíky autorů, kteří se nesměli do finále roku 1989 svobodně projevovat.
Tou dobou se toho změnilo, jak dobře víme, opravdu hodně a jistě k mnohem lepšímu. Avšak kromě toho, že relativně brzy na to padl na Kavčích horách ten redakční systém, který jsem se právě snažil stručně přiblížit, překvapila právě ta šuplata. Protože zela, jak se ukázalo rovněž záhy, ve skutečnosti prázdnotou snad až zoufalou nejspíš odjakživa.
Rovněž to je ovšem téma na úplně jindy.
Václav Junek
(Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora, čerpá z knih
Staré lásky opravdu nerezaví (Richard Adam, PETRKLÍČ, 2013),
Jak si to pamatuju já (Dalimil Klapka, PETRKLÍČ, 2014)
a z knihy Zábavní umění v šesti kapitolách a jeho Mistři (OLYMPIA/ARTES, 2017)
