Článek
Po roce 1989 patřil k prvním, kteří mne uvedli do jisté specifické části světa tajů a záhad. Zkoumali jsme pak během Devadesátek broumovský exemplář Turínského plátna, putovali za Hagenem na Mořinu, anebo pátrali v pískovcových hlubinách severní Prahy po tamních údajných řídících střediscích letového provozu nacistů. Nedivte se tedy mému nadšení z jeho nabídky vyrazit také za tajemstvími jihozápadního Polska.
Šlo sice o projekt pouze jednodenní, ale bylo jasné dopředu, že i tak bude stát zato.
Skutečně jsme pak vydali ve společnosti některých dalších podobně poznamenaných kolegů jistého věru časného rána přes Poděbrady a Hradec Králové k polským hranicím. Hned první části Horního Slezska, do kterých jsme dorazili pak, vyhlížely sice úděsně, ale později, v Sovích horách, to bylo ještě o poznání horší – až natolik, že jeden z našich spolupoutníků hovořil o countryvesnicích. Do Glušice, kolem které měl rozkládat areál, který nás zajímal především, jsme se ale nakonec přece jen nějak dostali.
Vstup do jednoho z objektů - archiv autora
Ruin lidských obydlí, s nimiž jsme tolikrát potkávali předtím, bylo však přímo zde k vidění mnohem méně a vůbec jsme mohli čekat docela příjemný den. Obzvlášť pokud jsme jej měli strávit v krajině nikoli nepodobné některým tam u nás, protože se jevila srovnatelně bohatá na drobné kopce a smíšené lesy. Konec konců ani četná konkrétní místa kolem říčky Woldzice nepůsobila nikterak cize.
Nemohu soudit jak přesně na tom byl Petr Vokáč se svým reálným úsudkem všeobecně, ale celou řadu konspiračních teorií té doby, které s takovou vervou zastával, bylo třeba brát s objektivní rezervou. Což jsem činil - například už proto, že jsem měl důvod mít jejich jiné stoupence za osoby jen málo důvěryhodné.
To ale obvykle až natolik, že jsem (pokud byli autorsky činní) jejich literární práce nevyhledával. Jen si vzpomeňte, kolik paskvilů často až hrůzných pořád ještě vycházelo porůznu ještě v prvních letech již tohoto století. Tak to se mnou jistě bylo, ale tentokrát jen do momentu, v kterém jsem blíže té Glušice napoprvé narazil na něco, co mi hlava nebrala.
Hned za kasou, obsluhovanou přičínlivou Polkou, která brala obě měny s patrným nadhledem, nás čekaly dvě, anebo i více povědomých kulometných střílen, pečlivě vytesaných proti příchozím do rostlé skály. Na ty jsme postupně narazili v první partii takto počínajícího podzemí a bylo třeba vzít je na vědomí. Stejně jako jsem už předtím beze všeho souhlasil s teorií, že celkový objem venkovních hald vytěžené zeminy, vypínajících se porůznu vůkol, očividně převyšuje i největší případný odhad kubatury dosud známých vnitřních podzemních prostor. Což mělo podle tvrzení průvodců předpovídat, že glušické podzemí nutně musí ukrývat i jiné výkopy, ne-li celé další utajené pozemní komplexy.
Budiž, jako reklamu to bylo možné přijmout. A to i když se vám nemohlo současně nevybavit vábení majitele lunaparku, že se budeme v jeho Strašidelném zámku zaručeně bát.
Se stejnou dopřednou rezervou jsem ostatně vnímal i další umně přichystané návnady. Například povídání o podzemní železniční trati (dokonce snad dvouproudové), která měla spojovat Glušici čtyřicet kilometrů dlouhým tunelem s Fürstensteinem. Se zámkem, jemuž tady říkali po jejich nikoli Knížecí kámen, nýbrž Kníže. To patrně krajovou zkratkou.
I taková pohádková vyprávění jsem znal od nás. Znalci se jistě rozpomenou na příběh o podzemní chodbě, vyrubané mezi pražskou Libocí a tokem Labe v takovém rozměru, že jí měl svého času pohodlně projíždět tam i zpátky Napoleonův kočár.
Tento můj principiální skepticismus však přece jen dostával svoje první trhliny. A už brzy, protože stačilo uvědomit si, že vše, co následovalo, ani trochu neodpovídá charakteru například litoměřického Richarda. O žádnou z jinde celkem běžných podzemních nacistických nouzových výroben, užívaných před koncem války, zde tedy jít nemělo.
Moje názorová proměna byla sice pozvolná, pokračovala však ještě dál. Například při podivu nad zřejmou skutečností, že je ve zdejším kamenném masívu rovněž vše ostatní až příliš předimenzované a tady zřejmě připravované pro něco docela jiného a také nesrovnatelně většího. Proto jsem musel napoprvé alespoň připustit mně sdělovanou teorii, ze v Sovích měla chystat skomírající Říše svoji poslední spásu.
Jenomže při pohledu na vše, co pak tolik výrazně následovalo, nešlo neuvěřit eventualitě, že zde němečtí inženýři opravdu mohli přinejmenším připravovat výrobu dalších generací tajných zbraní nejrůznějšího druhu. Možná dokonce včetně flotil fantastických diskoplánů či zásoby vícestupňových interkontinentálních raket, snad s již jadernými hlavicemi. Ne-li ještě jiných tak narychlo objevovaných vymožeností z oblasti radikálně nových fyzikálních zázraků. Zase i těch jaderných, ale i dalších, rovněž natolik převratných, že bylo lepší na příslušný konečný hromadný efekt toho všeho raději nemyslet.
Vrtěl jsem sice hlavou, dokonce docela dlouho. Avšak už po tom, na co bylo možné sáhnout si v těch temných končinách takříkajíc přímo, opravdu nebylo snadné dál pochybovat. Ale i kdyby nakrásně ano - tak jako tak působilo tajemství Sovích hor silně a bezpečně i bez všeho mého věčného přemítání.
Bylo mi tenkrát z těch vyrubaných obřích sálů a bezpočtu kilometrů je spojujících chodeb zvíci moderního dálničního tunelu poměrně dost divně, to připouštím.
Podobně se ostatně cítili také ostatní a vůbec se tím v tom mimořádném, věčně studeném podzemním světě netajili. Proto jsem zjevné zadostiučinění Petr Vokáče chápal a rozuměl jsem zároveň velmi dobře také jeho významnému povzdechnutí asi ve smyslu, já jsem vám to říkal. Jakkoli nahlas neřekl nic.
Na cokoli konkrétního převratného jsme tehdy sice nepřišli, ani Poláci nám nic takového vysloveně nenutili. Přesto jsem si říkal, že na hodně z toho, o čem bylo možné v onom nekonečném podzemí přinejmenším uvažovat, opravdu mohlo něco být.
S tím spojené neodbytné vize dramat finále poslední války se však nikterak nerozplývaly ani později, už na o poznání bezpečnějším denním světle. Jistě už při pomyšlení, že možná stačilo málo. Například že by v okolí odolávala zase v až podezřele enormní síle nasazená německá branná moc ruskému tlaku v časném předjaří roku 1945 jen o trochu déle. Kdo ví, co všechno se pak mohlo stát – dost možná, že i díky těm výdobytkům podzemí Sovích hor, na které jsem předtím tak zarputile nevěřil.
Pan inženýr býval o dost starší než já a přece mu to skvěle psalo a také velmi dobře myslelo. Kromě tak mnohého ostatního jsem mu ale zavázán i za ono nakonec přece jen přijaté prozření, jež mi umožnil v patrně nejzapadlejších polských pohraničních končinách.
Václav Junek
(Zápis vznikl podle osobních zážitků)
Nutné prameny:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Projekt_Riese
