Článek
K Posázaví, jmenovitě k tomu Dolnímu, nemám žádný reálný vztah já, ani nikdo z veškeré naší přízně. A pokud vím, bývalo tomu stejně také v předchozích pokoleních. Přesto bývám v těch končinách alespoň někdy doma víc, než leckteří tamní rodilí usedlíci.
Kolem Sázavy jsem sice netrampoval, o to raději jsem ale do těch míst utíkal na celé dlouhé dny, jakmile se mi taková možnost za bolševika naskytla. Mobily nebyly, že by mě potkal někdo známý zrovna tam, to nehrozilo, a – jak si mnozí pořád ještě pamatují – vůbec bývalo proč.
Dlouho jsem ten kraj vorařů, kameníků a lesáků vyhledával jako snad až umanutý čtenář Jana Morávka. Právě děje jeho posázavských románů mě lákaly do zeleného šera Horních Požárů, k Vlčí rokli, k peřejím řeky dole, k dalekým výhledům z horních partií žulových lomů, či na Kněží horu, jestli ne docela až na Medník.
Po roce 1989 dostaly ovšem tyhle výlety do dávné idyly něco jako výrazně nové zabarvení.
Samozřejmě, že jsem toho věděl už tenkrát poměrně dost rovněž o historii tamního cvičiště Zbraní SS. O detaily jsem se však nezajímal, dokud nepřišli jistí jedinci po naznačeném historickém přelomu se zcela novou story o Štěchovickém pokladu.
To však nešlo jen o dávný silně zpolitizovaný příběh o kdysi podezřele nahonem vyzvednutém archivu, nýbrž brzy na to už o mnohem víc. Totiž o údajně porůznu poschovávané miliony, zaručená tajná depozita nacisty uloupených cenností, jestli ne dokonce o zázračné zbraně, jež měly spasit Říši v její poslední hodině. Což všechno dohromady, i dost jiného, začalo vábit do těch míst značně širokou obec zájemců, třebaže se vlastně nebylo čemu divit.
Nehovořím jen o Mužíkovi s Gaenselem. Ti si udělali z onoho hledání živnost a vydržela jim docela dlouho. Tatáž idea totiž přivedla k Sázavě poměrně slušný počet také jiných. Těch, co jí uvěřili, navíc obvykle značně svérázným způsobem.
Proto bylo možné potkávat se porůznu buď s jednotlivci, anebo dokonce celými skupinami takových, kteří s očima obvykle vnitřním žárem značně širokýma brouzdali krajem. Někteří podle zaručených zpráv či s podobně cennými, zásadně pravými mapami v rukou, jiní jen tak. Hledali ovšem všichni, navíc do posledního usilovně. Kromě jiného ovšem také zbylé resty ono Archívu.
Jaká je ale realita?
Zase podle toho, co o tom vím, kdovíjak nevinná rozhodně nebude. Zdaleka nejen já totiž soudíme, že šlo o zjevnou komedii z německé strany. Účelovou a jistě také nanejvýš důvodnou, protože se mohla leckomu velmi dobře hodit jak už tenkrát, tak zejména později.
Jinak je totiž jen stěží možné přijmout hned několik důležitých objektivně doložených okolností: bedny s programově archívním materiálem stály v pětačtyřicátém roce nejdřív po celých několik dní volně k viděni v nádvoří Černínského paláce, pak byly transportovány za jiného bílého dne až příliš složitě křížem po Praze, aby teprve pak spočinuly na tolik známém místě. To všechno zároveň v době, v které se posunovaly jiné důležité transporty tehdejším zbytkem nacisty ovládaného území docela jinak a v naprosto jiných režimech.
Proto se mohli ti, co tohle připravili, s klidem spolehnout, že uložení oněch dokumentů nikdy neunikne pozornosti druhé strany. Konec konců, i ta konkrétní štola ostatně nebyla vůbec nic výjimečného – šlo přece o pouhou jednu z ostatních, jejichž věčné kopání a zasypávaní přináleželo ke zcela běžné školící praxi ženijní školy v Hradištku. Přesto právě ona snad jediná v místě zůstala tak, aby stačilo jen hrábnout…
Zlato? Diamanty? Jiné vzácné cennosti? To sotva – šlo mnohem spíš o zjevně úspěšný pokus dodat do správných rukou to, co se do nich mělo dostat. Dotčené bedny tedy mohly velmi dobře obsahovat důvodně upravené úřední, ne-li historické dokumenty, podobně předem připravená alibi pro určité osobnosti na německé straně, anebo naopak o dopřednou dehonestaci jiných, cílenou pro poválečnou dobu. Jenom snad že dodnes nikdo nemůže přísahat, co přesně to bylo ve skutečnosti, protože potom, co byl pod nátlakem štěchovický lup vrácen, nedalo se jeho počtům, obsahu, natož pravosti věřit ani náhodou.
V kůži těch spolehlivých konfidentů, kteří probděli celé dlouhé desítky let poté ve stálé hrůze, že budou jejich seznamy použity jednou či druhou stranou, ne-li dokonce oběma, by ale nechtěl žít jistě vůbec nikdo.
Jedna vzpomínka mě ale při tom všem přece jen baví pořád.
Samozřejmě, že si vůbec nepamatuji, kdy přesně se to stalo, ale šel jsem jednou po silničce, volně stoupající právě od Hradištka směrem na Třebsín Krňany. Přičemž jsem si v jednom místě uvědomil, že je pole po pravé ruce právě to, po kterém Američané tak složitě stěhovali bedny se štěchovickým archivem.
Vzal jsem tedy dalekohled, jenže co se nestalo: jakmile jsem se zaměřil blíž, uviděl jsem na kraji lesa několik podobně jako já oděných postav a mezi nimi právě Josefa Mužíka.
Dávno mi to už tak zajímavé zdaleka nepřipadá, ale tenkrát mě docela rozveselilo, jak reagoval. Napadlo mě totiž dohrát zrovna jemu komedii s dalekohledem a s papírem (jako že s mapou) v ruce navíc. A také s poznámkami, které jsem si zároveň (zase jako) pilně dělal.
Pokud vím, toto moje počínání jej zaujalo natolik, že také on pozoroval naopak mě tímtéž způsobem celé dlouhé minuty. Anebo snad ještě déle.
Raději jsem přidal do kroku. Co kdyby se onen věčný hledač náhle cítil těmi mými hloupostmi ve svých spádech ohrožován?
Ale i jinak: budete se divit, ale nepochybuji ani v nejmenším, že by se toho dalo přece jen najít v dané lokalitě pořád docela dost. Ovšem proto, že by rovněž takové nálezy mohly pocházet s jistotou jen z nejposlednějších dnů války, nelze uvažovat o ničem víc, než o v krajní nouzi ukládané vysloveně privátní drobnosti těch, kteří tenkrát už neměli jinou naději.
Až se tedy jednou do toho kraje vrátím, půjdu se znovu projít k Morávkovým lomům, do tamních báječných lesů či k jeho řece. Přitom popřeji těm, které jejich slepá víra neopustila ani dnes, zdar v jejich počínání.
Stejně jako budu ostatním podobnými pošetilostmi potrefeným pořád velmi dobře rozumět.
Václav Junek
(Při práci na tomto textu jsem vycházel především z vlastní knížky Poslední teutonská lest, vydané v roce 2014 nakladatelstvím OLYMIPA)
