Článek
V tom zástupu vždy něčím zajímavých režisérů a vůbec tvůrců připomenu jako prvníhoJana Bonaventuru (1943 – 1999).
Přišel na svět koncem poslední války a ještě k tomu se tak stalo ve strategickém průsečíku mezi pražským smíchovským nádražím, jen o kousek dál se rozkládajícími Ringhofferovými fabrikami a jinonickou, pro tu dobu také výsostně důležitou Waltrovkou. Přitom to, že tamní bombardování přežil, považoval později nejen za zázrak, ale rovnou za výrazný pozitivní příslib pro vlastní budoucno. V čemž se kupodivu nemýlil, neboť se mu vskutku dařilo.
Jan, chcete-li Honza, jenž i na svoje další obecně přijaté přízvisko Bóňa slyšel docela rád, měl totiž šťastnou ruku. Například už v tom, že se mu na rozdíl od tisíců jiných postižených jeho generace podařilo vyhnout se povinnému vstupu do jakékoli drsné výroby a dostat se do Čimelic. Jinými slovy, na průmyslovku sice venkovskou, zaměřenou nicméně na přípravu dorostu tou dobou už dávno znárodněného filmového průmyslu. A ještě k tomu se po tamním absolutoriu uchytil ve zbrusu nové televizi a to nebylo vůbec málo, protože se také v tomto ranku vysloveně našel.
Dnes si způsob, provozní složitosti i prostředí, v kterých tenkrát to semknuté sdružení šílenců pracovalo, dovede sotva kdo představit. Řada provozů běžela porůznu rozhozená po Praze zdaleka ne jen vnitřní a vysílalo se ze prostor až příliš zřetelně improvizovaných v původním sídle Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici. Patrně doslova vše, co s sebou takhle divoká doba přinášela, se ale Bóňovi hodilo, protože mu dovolovala sáhnout si věru zblízka na vše, čeho tehdy bývalo pro vznik televizních programů nezbytně zapotřebí. Jistě navíc včetně seznámení se s dobovou technikou a zejména se snad kompletní partou dávných pro to vše nezbytně zapálených individualit. Začínal tedy různě. Jako kluk pro všechno nošením filmových krabic počínaje, až po postupně již o poznání speciálnější profesní úkony. Nejpozději s počátkem později tolik slavných Šedesátek však už byl z Jana Bonaventury vcelku dobře zavedený a také důvodně vyhledávaný asistent režie. A právě tohle zřejmé povýšení mu přivodilo pro vše, co s ním mělo nadále přijít, další výraznou proměnu.
Pokud se ty titulkové mutace dochovaly, lze jeho jméno spatřit dodnes při retro vysíláních úctyhodné řady právem připomínaných televizních programů onoho času, zejména těch tak řečených zábavních. To už ovšem jejich výrobou pověřená Hlavní redakce, jíž byl kmenovým členem, sídlila v Jindřišské ulici. Totiž ve třetím patře domu sice podobně účelově proměněném, jako ona Beseda, nicméně na přece jen už o poznání kvalitnější úrovni.
Jestliže však dal Bóňa vale původní televizní produkci a začal se věnovat s vervou jemu vlastní záhadám režie, vzácné semínko, takto zaseté, se nemohlo neuchytit. Stalo se tedy i to, co se muselo zákonitě přihodit: potom co využil šance dosyta se vynadívat jak dělají svoji práci tvůrčí hvězdy té éry, bylo na něm, aby sám ukázal, co umí, už i na vlastní příslovečné režisérské židli. Jak se tohle podařilo, se patrně nikdy nedozvíme. Asi že nikdo z pro to povolaných neměl zrovna čas, anebo zasáhly Sudičky. Něco menšího měl už za sebou, ale tak jako tak stál ovšem milý Honza v létě roku šedesát devět před úkolem zhostit se mamutí estrády z všelidové Dočesné v Žatci už jako skutečný režisér.
Jak bylo před tím natáčením jemu, o tom jsme spolu nikdy nemluvili. Ale jak bylo tenkrát mně, na to nezapomenu do svojí nejdelší smrti, protože ta Dočesná měla být i moje svým způsobem prvotina. Leč bylo tomu tak a proto se stalo, že stejně jako Bonaventura seděl poprvé u pultu jako režisér skutečného kolosu, já jsem stál před povinností dát bezpečně dohromady (po tom, co jsem měl za sebou sotva pár o poznání méně náročných vysílání) doslova všechno, co si tehdy vymyslel. A že opravdu bylo čeho se bát!
Jestliže se snad čekalo, že Bóňa prostě sejme jakousi taškařici mezi oběma portály žateckého divadla, nestalo se tak. Vše mělo ve skutečnosti začít vskutku impozantním průvodem rozjařených česáčů chmele celým městským středem a pokračovat rovněž na několika místech podobně inscenovanými kostýmovanými sekvencemi. Načež mělo už tohle samotné úvodní balábile navíc vrcholit velmi slušné rozvinutým zábavním programem s řadou mistru první ligy zábavy oné doby, jimž kraloval tehdy rovněž populární komik Víťa Černý, řečený Bimbo – podle toho se to celé nakonec ostatně jmenovalo Král se baví.
Na dílčí detaily se sice nepamatuji, ale výsledkem byl skvost. Rozumějte, Bonaventurův skvost: nevytvořil žádnou tuctovou estrádu, nýbrž skutečné gala, dosud patrně neviděné, do poslední minuty jím domyšlené a perfektně načasované i sejmuté. Načež u toho zřejmého úspěchu také zůstalo, stačí si projít snadno dostupný přehled jeho dalších filmových a televizních skutečných děl.
Spojovalo nás mnohé. Vášeň pro verneovky, jimž se v tak pečlivě nashromážděném kompletu kromě něj a Ondřeje Neffa nejspíš vůbec nikdo jiný v soukromí těšit nemohl. Anebo záliba v doslova všem kolem kolejí a mašinek (patrně v tom byl jeho rodný Smíchov). Bylo ovšem třeba obdivovat toho na Bóňovi ještě mnohem víc. Talent a empatii, s nimiž kolem sebe dokázal soustředit vysoce výkonný tým jemu blízkých spolupracovníků, či píli, moře dobrovolně obětovaného času i vyslovenou vášeň, s níž se věnoval všemu, čím mimořádně zvláštním se pak jeho práce vyznačovaly.
Vzpomínám si například na jeho pojetí Lortzingovy Zkoušky na operu – zřetelně povýšil tu zdánlivou hudební maličkost tak, že zabalil celý příběh i jeho aktéry do rozpohybovaných krajek a ono bylo i po hodně na co se dívat. Podobných kvalitních výpadů do hájemstí obrazové poezie se ale dopustil ještě mnohokrát a vždycky tak, že se ta událost na obrazovkách zaslouženě líbila. Býval prostě dobrý v činohře, veseloherních partiích, v rámci dlouhé řady hudebních programů a konec konců i v té vážné hudbě.
Jak už naznačeno, Jan Bonaventura rozhodně měl k technice i jejímu vhodnému využití svůj vztah a tím, jak si v tom směru počínal, pozdvihl leckterou jemu svěřenou látku do takových výšin, že mu to bývalo právem záviděno. Odešel však relativně mladý a ještě ke všemu před skutečným nástupem všeho velkolepého, co nabízejí často až marnotratně dnešní běžně dostupné realizační cesty.
Jistě nebyl první, ani jediný. Jak s těmi paličkovanými krajkami, tak se vším ostatním, s čím si dovedl v obraze tak báječně vyhrát, pracoval vlastně na koleně, ale i tak má zřejmý základ, jenž pro tento způsob tvorby takto položil, svoji stálou platnost.
Jeden se ovšem až bojí pomyslet, co všechno by dokázal se soudobými možnostmi on a několik dávných jemu podobných. Například přinejmenším někteří z těch, které tak rád připomenu příště.
Václav Junek
Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora, čerpá z jeho knih
Lucerna, její čas a její lidé (C-PRESS, 2011)
Zábavní umění umění v šesti kapitolách a jeho Mistři (OLYMPIA/ARTES, 2017)
Jak jsem je zažil já (OLYMPIA, 2022)
