Článek
To mně bylo osmnáct a tak mě ten čas i drtivá většina všeho, co se v něm dělo, naprosto dostaly. Pamatuji se dokonce, že až tak, že se mi tehdy vůbec nechtělo cokoli u nás zameškat. Nebylo to ale jen kvůli mnoha jiným převratným událostem obrodného procesu, neboť pražskou veřejnost zajímalo také cokoli z natáčení amerického velkofilmu Most u Remagenu – ten tehdy pořizoval tým režiséra Johna Guillermina kolem Vltavy, u Davle a v okolí vůbec.
Eventualitu, že mělo jít především o pokrytí tajného vyzvednut skutečného Štěchovického archívu, ale vynechme, to bude jiné téma. Podstatné pro mě tenkrát zůstávalo, že zaujaly jak kádr na tu dobu slavných hereckých hvězd, tak u nás do té doby asi neznámý rozsah natáčení, stejně jako míra přetvoření kusu poctivé české krajiny na bitevní pole kdesi v Německu.
Nedivte se tedy vůbec, že jakmile jsem podle mapy přišel na to, že přes skutečný Remagen pojedu tak či tak, najednou se mi na ty Ostrovy docela chtělo.
První, co jsem uviděl, když se mi podařilo nějak se vymotat z až neskutečného chaosu tranzitních nástupišť ve Frankfurtu nad Mohanem, byla už od pohledu povedená partička tehdy tolik módních hippies, porůznu a hlavně ledabyle rozložených v parčíku hned před nádražní budovou. A notně zkouřených, také už od prvního pohledu. To podle hustého modravého oblaku, co se jim převaloval nad hlavami.
Zrovna tohle mě dvakrát nebralo, ale Frankfurt té doby, to zase ano. Předchozí hospodářský zázrak sice dokázal zahladit mnohé, ale vzdor tomu zůstávaly dávné podpisy anglo-amerických bombardovacích svazů pořád patrné i tady. A přitom vůbec ne nijak málo.
Na hledání takových kuriozit jsem ale měl jen pár hodin, můj příští rychlovlak na Brusel by rozhodně nečekal. Proto jsem se v něm usadil, dokonce s určitým předstihem, abych očekával věcí příštích, ačkoli jsem hodně z toho, s čím jsem se měl na té trati postupně potkat, už znal z dřívějška.
Samozřejmě, že se jsem na Rýn těšil. Obzvlášť při nehasnoucím pomyšlení na germánské ságy, jejich vůni i hrdiny. Visel jsem tedy z okna už když jsme projeli Mohučí a pak i Wiesbadenem. Protože pak nutně následoval vždy značně romantický kaňon toho veletoku se všemi jeho tamními hrady, zámky, rozeklanými skalami a snad také s tak rádo tušeným zpěvem nešťastné Lorelei.
Jenomže docela první, co jsem tehdy skutečně uviděl, byly hned dva navzájem se křižující výletní parníky s názvy u nás sotva myslitelnými i tenkrát. Nesly totiž na svých kolesech snad až příliš hrdá pojmenování BISMARCK a VATERLAND.
Inu, jiný kraj, jiný mrav. Anebo spíš nemrav, že?
Po toku Rýna se pak jelo ještě dlouho. Třebaže jsem se ničeho, co se tu tak širokou náručí nabízelo, naprosto nedokázal nabažil, přece jen mě vysloveně vybudila cedule, vévodící nádražíčku, jímž náš vlak jen proletěl. Stačilo, aby nesla všeříkající název REMAGEN.
Nějak se mi to celé i v té jízdě nahonem spojilo a muselo se mi přitom hnout navíc ještě něco v hlavě, protože jsem vystoupil už v Bonnu. To abych se, jak jen to bylo možné, rozjel ve stále napjatějším očekávání nejbližších věcí příštích jakýmsi lokálním motorákem zpátky.
A také že jsem se dočkal. I když to skutečným souborným efektem tohoto mého počínání nakonec zase tak slavné nebylo.
Což o to, už první pohled na vskutku povědomou konfiguraci řeky s podobně věrohodnou krajinnou scenérií kolem usvědčoval americké hledače lokací z jejich až jedinečné profesionality. Protože skutečný Remagen měl s Davlí opravdu dost společného, obzvlášť pokud k tomu připočteme vhodnou volbu filmových záběrů.
Jinak ale psal o ostatním hodně a jistě mnohem lépe než kdy já, někdy v sedmdesátých letech Miroslav Ivanov. To když po právu líčil aktuální stav obou zbylých, beztak hodně ponurých předmostí Luddendorffova mostu, celkovou opuštěnost těch míst a především všeobecné taktní mlčení, s nímž tam žijící Němci na toto téma obvykle reagují. Pokud vůbec.
Není divu – role, jakou zde při té příležitosti sehrál jistý major pěchoty, asi zůstane provždy sporná. Skoro přesně tak, jak jeho počínání ztvárnil v již zmíněném filmu Robert Vaughn. Jistě se o své vůli zasadil o uchování mostu, aby zachránil i poslední zbytky po něm ustupující Šestnácté armády. Ve skutečnosti ale tímto svým sebeobětováním zároveň otevřel pro Američany, pronásledující tyto válkou pomlácené vojáky, skvostnou bránu rovnou do srdce už už dodělávajícího Německa. Stalo se tedy přesně to, co v tomtéž filmu prorokoval v textu své role Gotz van Eyck.
S prvotními snahami o příslušnou preventivní destrukci důležitého mostu neuspěli s jejich Gelatine-Donaritem (jak také víme z výsledného sestřihu Mostu u Remagenu) napoprvé němečtí ženisté. Načež po po nich zklamala stejně málo šťastná komanda žabích mužů téže provenience. Muselo tedy skutečně zapůsobit teprve dalších deset dní podivuhodně spojeného stálého tlaku proudových stíhacích bombardérů Me-262 a enormních nároků na přesun dalších a dalších právě tudy nastupujících amerických divizí, aby se teprve pak zřítily alespoň hlavní mostní části.
Pokud jde o zbylé trosky a zejména resty dvou masívních pilířů, ty musely nutně zmizet brzy po válce. To aby také zdejší vždy tolik frekventovaný úsek plavební dráhy mohl zase co možná nejdříve sloužit svému původnímu účelu.
Míval jsem případ od případu jedinečnou příležitost dotnout se přímo i jiných podobně historicky významných mostních monumentů. Kromě těch přes řeky Kwai a Berezinu, k nimž jsem se nikdy doopravdy nedostal, se mi však naopak poštěstilo poznat přímo například Napoleonův most u Lodi (anebo u Arcolu, už přesně nevím). Také ovšem nešťastný most v Arnhemu a jistě most Barikádníků v Praze, dokud ještě stál ten původní. Anebo berlínský Weidendammský most, klíčové místo posledních velkých bojů o střed města. Nemluvě už vůbec například třeba o mostu Pegassus, to zase v Normandii.
Zkrátka, co most, to jiný osud, ale nikdy ne snadný. A přehlédnutelný? To už vůbec.
Bývala to do jednoho jistě významná říční přemostění a některá z toho pořád ještě jsou. Slavná ale bohužel nezřídka tím, kolik lidských životů bojování o ně stálo – to jedno na jaké straně. Nejspíš proto se nepamatuji, že bych býval z takových návštěv vždycky vysloveně nadšený.
Nebylo mi ostatně nijak příjemně ani tenkrát u Rýna. Ruiny původních známých romantizujících věží na předmostí se nacházely na soukromém pozemku, takže se k nim blíž nemohlo - něco takového bývá v kraji svaté. Ale ani jinak nebylo vlastně mnoho o co stát, protože i ostatní celkový dojem zůstával stabilně hodně ponurý.
Pokorně jsem se tedy odebral zpátky na remagenské nádraží a nikdy víc se tam už nevrátil.
Václav Junek
(Text vychází z autorových osobních vzpomínek)
Příště: Údolí Mázy jako bezpečná a pohodlná trasa pro vítězný pochod do nitra Francie
