Článek
Dozvěděl jsem se totiž teprve mnohem později, že šlo o pojmenování jedné ze čtyř belgických supermoderních pevností, a ještě k tomu jen přejaté od názvu nejbližší, do stavby toho betonového gigantu zcela neznámé místní osady. Toto pevnostní kvarteto bylo vybudováno preventivně na hranicích s Německou říší už nějaký čas před válkou a současně byla každá z jeho částí obdařena svým názvem z vůle míst nejvyšších. Proto nebylo možné nevzít také tento Eben-Emael (čti v lokálním hovorovém originále Ebn Emal) jednou provždy na vědomí.
Inu, pokud si Belgičané něco takového kdysi opravdu přáli, proč se tomu teď divit?
Dobudování Maginotovy linie až k pobřeží Kanálu La Manche, respektive i proti svrchovanému Belgickému království, by bylo jistě výhodné. Také zcela namístě, jestliže pro to měla předválečná Francie dostatek vůle i nezbytných prostředků. Něco takového by ovšem nejspíš nikdy neunesla politicky, se zřetelem na charakter svých svazků s Belgičany.
Takový ohled je jistě možné pochopit, přesto se vymstil Spojencům až příliš brzy. Totiž nejpozději počátkem května 1940, kdy mohl obmyslný Erich von Manstein realizovat právě díky této pošetilosti svoji vlastní verzi Žlutého plánu německé invaze do Francie.
Zároveň to ale měla výrazně složitější belgická armáda, protože jestli nemohla na jedné straně strpět, aby se země stala pouhým předpolím francouzské hlavní obranné linie, na straně druhé byla tímto oktrojem donucena zasadit se o konstrukci a pak i výstavbu vlastního opevnění. Jenomže to nešlo jinak než v tehdy jedině možném stylu, tedy hodně draze. Přesto vznikly téměř zároveň na asi dvousetkilometrové pohraniční frontě vůči Německu pevnosti Tancrémont, Battice, Aubin-Neufchateau a právě Eben-Emael.
Podařilo se mi dostat se tam vlastně až hodně pozdě. Ale i tak to bylo pořád ještě správně, protože stran zájmu o soustavu na svou dobu opravdu pozoruhodných železobetonových pěchotních, a hlavně dělostřeleckých objektů může být málo co cennějšího nad konkrétní vlastní dojmy. A právě ty jsem v místě získal. Třeba už pro přípravu druhé knížky o pevnostech, kterou jsem pak dal díky tomu tolik rád dohromady.
Pevnost Eben-Emael zaujímá dodnes celý povrch rozsáhlého a výrazně plochého temene kopce, položeného v severovýchodní Belgii. Navíc se tu opírá z taktického hlediska nanejvýš výhodně kromě vlastního, také dodnes dochovaného vodního příkopu, především o masivní hluboký zářez Albertova kanálu.
Jako jediná ze všech čtyř ovšem neleží přímo proti německým hranicím, protože ji od nich odděluje část holandského Maastrichtského výběžku. To stalo nejspíš proto, že se rovněž s touto enklávou počítalo jako s případným nástupovým prostorem nacistů.
To všechno by tedy byla mohla být zdejší pozitiva.
Bohužel se tehdy patrně sotva kdo vážně pozastavil nad tím, že zůstala již naznačená až příliš rozlehlá plošina vrcholu tamního terénního masívu provždy nezalesněná a také zcela nechráněná vůči jakémukoli útoku ze vzduchu.
Asi že se až příliš spoléhalo na proklamovanou soubornou leteckou převahu příštích Spojenců, anebo že se zde opravdu hrál v mírových dobách velmi dobrý fotbal, jak se dodnes traduje, kdo to může vědět?
Zejména tento fakt však sehrál vskutku významnou úlohu už při prvním plánování nadcházejícího německého útoku. Protože se o něm velmi dobře vědělo i na těch správných místech v Německu - díky vlastním indiskrecím Belgičanů, ze špionážních zpráv a jistě také po důkladném leteckém průzkumu, jemuž také nikdo nedokázal z tuzemské strany zabránit účinně a dokud to ještě mělo nějaký smysl.
Konečný neodvratný výsledek toho všeho se proto zákonitě dostavil. Jakmile totiž překročily 10. června 1940 německé ke všemu odhodlané pochodové proudy holandské hranice, hned jejich první formace se zmocnily stejně tak mostů přes jmenovaný plavební kanál. Což bylo ovšem přesně to zásadní, co se čekalo dávno předtím a svým způsobem na obou stranách.
Jedině tak ale mohli zároveň konečně zazářit na dějinné scéně také výsadkáři. A dokonce způsobem, do té doby stěží představitelným.
To začalo tak, že už v první hodině toho i jinak velkého dne odstartovaly z letišť kolem Rýna kluzáky s leteckou pěchotou, tažené třímotorovými junkersy. Proto aby se dostaly nad cílenou pevnost právě včas.
Těch vzdušných spřežení nebylo zase tak mnoho - nějakých deset, anebo nanejvýš jedenáct. Avšak konkrétní výsledky té práce, kterou jejich posádky brzy na to odvedly, vše dosud v tom směru známé vysoko převyšovaly.
Nebudu vás unavovat zbytečnými podrobnostmi, ale platí především, že ani ne stovka těchto padákových myslivců dobyla Eben-Emael za pouhých ne víc jak deset hodin. Po důkladném výcviku, který měli do jednoho za sebou, s jistotou, bezpečně a také ještě mnohem dříve, než se mohli spojit s těmi německými jednotkami, jež je v tom měly podpořit ze země.
Samozřejmě, že ti muži využili pro ten úspěch momentu překvapení, belgických nedostatků všeho druhu, dlouho předtím nadřené taktiky a také speciální protipancéřové munice. Poněvadž ale bývá podstatný vždycky jen skutečný výsledek, ohlas jejich válečného podniku obletěl snad celý tehdejší svět, načež posloužili ještě dál – stali se totiž hlavními aktéry pečlivě připraveného a zejména důmyslně prezentovaného propagandistického velkofilmu.
Sláva, jíž ty očividně skvělé falširmjégry posléze do jednoho zasypala Goebbelsova propaganda, však byla tentokrát docela namístě.
Hodnotit něco, k čemu objektivně došlo před téměř devadesáti lety, bývá ošidné vždycky. A to i když vezmeme v úvahu všeobecnou nízkou úroveň tehdejší belgické posádky, s níž se současní průvodci přede mnou ani trochu netajili. Natolik strmý pád Eben-Emael však předznamenal ve své době až příliš srozumitelně hodně z toho, co pak přišlo stejně zákonitě také dál. Jak v Belgii, tak především v severní Francii.
Dejme tomu, že se betonové pevnosti přežily už v roce 1940 a že také proto podlehly jedna po druhé jak převaze moderní taktiky, tak i zcela novým zbraním útočníků. Dost možná ale, že bude přece jen dobré opakovat si rovněž na tomto místě, že se tam, kde chybí dostatek vůle k běžnému boji pod ocelí či betonem, ne-li dokonce k vlastnímu sebeobětování, nemůže žádný skutečný úspěch nikdy dostavit.
Přitom jsem si i na tohle ponaučení sáhl právě mezi tak snadno dobytými těžkými objekty komplexu Eben-Emael neskonale rád!
Vše řečené je uvedeno mnohem podrobněji v knize Osudový omyl André Maginota – sláva a zaručený pád velké iluze, kterou vydalo nakladatelství Olympia v roce 2016
