Článek
Dům v Itzlingu zasažen nebyl. Na to ležel na pravém břehu Salzachu příliš vysoko a také daleko od epicentra. Jiné oblasti Salcburku, zejména ty hustě zastavěné a novější, na tom byly ale mnohem hůř.
Mozartovo malebné, poetické alpské město, zcela prosté významnějšího soustředění zbrojního průmyslu a nezajímavé ani jako dopravní uzel, bývá vzdor tomu všemu řazeno k nejvíce bombardovaným a také k nejpoškozenějším cílům druhé světové války. Nejde sice o katastrofu rozměru Coventry, nebo Drážďan, ale její díl si v evropském měřítku určitě odneslo. Přitom bývá to neštěstí vysvětlováno prostě: protože umělá mlha padla na nijak zvlášť daleko odsud položený Berghof vždycky včas, bombardovací svazy, vysílané z Itálie s rozkazem zničit toto Hitlerovo alpské sídlo, je vlastně nikdy nenašly. A tak se musely zbavovat svého ničivého nákladu před zpátečním letem právě tady.
To mohu pochopit, protože o maskování i obraně Obersalzbergu něco vím. Takže dovedu přijmou, že to byli bohužel právě místní Rakušané, kdo byl takto nucen platit za zločiny Adolfa Hitlera, který rovněž pocházel z jejich vlasti. Anebo padl ten ortel alespoň na ty, kteří zde v posledních třech letech vlky pořád ještě zbývali.
Je to k neuvěření, ale zažil jsem více méně totéž někdy z jara 1967. Byla vlahá letní noc, všechno kolem spalo, já samozřejmě také, ale pro moje vlastní štětí při dokořán otevřeném okně. Proto mě drtivý výbuch probudil bez střepů, které jinak nasela následující tlaková vlna doslova všude kolem.
Salcburk ovšem rozhodně není žádný Paříž, natožpak Las Vegas, proto jsem vůbec nerozuměl světlu, jež proměnilo dosavadní okolní hlubokou tmu v zářící den. Teprve až tomu následujícího dopoledne jsme se mohli dočíst ve zvláštním vydání Salcburských zpráv jak a proč to celé vlastně bylo.
Rozdělené Rakousko mělo v novém míru svoje vlastní starosti a také zcela jiné obtíže, takže se zde žádný hospodářský zázrak (jako v sousedním Německu) prostě nekonal. Přesto se také v Salcburku podařilo nejpozději do roku 1960 nahradit alespoň ty nejhorší válečné ztráty na stavbách i majetku výstavbou nových obytných čtvrtí, přirozeně že včetně příslušné občanské i technické vybavenosti. A právě k té přirozeně patřilo také zřizování nové sítě benzínových a naftových čerpadel.
Jak se ale mělo ukázat, postupovalo se při tom přinejmenším někde až příliš chvatné. Jestli patří hlubinný terénní průzkum k jmenovitým povinnostem stavebníků, to nevím. Ale v bývalých válečných zónách by tomu tak být mělo. To aby nemohlo dojít ke stejnému neštěstí jako oné noci. Nejprve příjemně teplé, pak ale hned hodně horké.
Příslušné stavební práce sice probíhaly předtím všude bez ohledu na denní dobu a bez ustání, avšak tenkrát v Salcburku jen dokud nenašlo jedno z tak pilných z rypadel ďáblovo vejce. Rozlomilo totiž jednu v hloubce zapomenutých spojeneckých těžkých bomb a probudilo tím její dosud spící mechanismus. Jak tedy psaly ty noviny, byl tomu neodvratně následující výbuch natolik silný, že vytvořil nejen trychtýř zvíci menšího domu, ale navíc způsobil požár podzemních cisteren zcela nové čerpací stanice firmy Aral.
Pokud vím, z rypadla zbyly drobné trosky a jeho obsluha se nenašla vůbec. Stovky, ne-li tisíce dokonale rozbitých oken v okolí spočítány nebyly.
Soudobá Vídeň, vůně monarchie
a mámivé kouzlo jednoho z mnoha tamních muzeí
To velkoměsto evropských i světových úřadů, tak přívětivě rozložené na obou březích příslovečného modrého Dunaje, má pro svoje srozumění s novou dobou můj věčný obdiv. Například už proto, že si přinejmenším jeho vnitřní okresy přes vcelku pochopitelný tlak pořád podržely ten historický půdorys, jenž získalo po likvidaci barokního opevnění kolem poloviny devatenáctého století. Jedině tak se ale mohl do široka roztáhnout systém Ringů, vzniknout Radnice, Parlament, některá divadla i bezpočet jiných skvělých veřejných budov. Také ovšem hlavní část zdejšího vždy majestátního Dvorního hradu.
Automobil následníka trůna
Vůbec se tedy netajím, že jsem býval po roce 1989 ze svých nájezdů do soudobé Vídně vysloveně nadšený. Přesto jsem tam ale pořád rád navštěvoval především jedno jediné jisté místo, které mě nepřestávalo už docela fascinovat.
Onen rozsáhlý komplex budov a dalších zařízení Arzenálu, pocházející evidentně ještě z císařské éry, najdete snadno. Totiž volně rozložený jižně od středu města mezi honosným palácem Prince Evžena a kolejištěm Jižního nádraží. A pro ty, kteří by se snad dostatečně neorientovali, vede tím směrem hned několik linek veřejné dopravy, takže nelze zabloudit.
Objekt muzea
Mně nabízelo Válečné historické muzeum, o kterém takto hovořím, něco vždycky a k tomu obvykle v míře nad jiné vrchovaté. Kdykoli jsem tedy potřeboval ke své práci doma v Rudné nějakou speciální informaci, anebo aby se mi zachtělo vzít skutečně do ruky určitý konkrétní exponát, mohl jsem být za pouhých pár příštích hodin naprosto spokojený. A také že jsem býval – bez návštěv toho pro mne bezkonkurenčního historického depozitu by totiž byly mohly stěží vzniknout některé knížky. Jmenovitě příběh o hrdinném posledním boji křižníku Zenta.
Zrovna ten mě totiž zajímal vlastně už od dětství, ale to je na jindy.
Avšak ani to nebývalo tak docela všechno, protože kromě modelu té lodi, natolik věrného, že bych si jej dokázal sám postavit jen stěží (jestli vůbec), bylo možné potkat se tam s řadou ještě jiných vzácností. Například s dramatickým torzem věže c.k. ponorky ze severního Adriatiku či s až neuvěřitelně rozsáhlou kolekcí v oleji vymalovaných výjevů bitev, které už nikdo nezná. Ba dokonce s originálem následníkova automobilu ze Sarajeva. Právě toho, v němž rozpoutala společná smrt vznešeného páru první světovou válku. Bývalo toho ale určitě ještě mnohem víc, co pokaždé nabízela ta báječná enkláva dob, které se už nikdy nevrátí.
Viribus Unitis
Pro to všechno, ale i spoustu jiného, přinejmenším stejně pozoruhodného, tedy pro mě bývaly tamní návštěvy vždycky něco jako svátek. Zásadně však současně s pozdravy, jež jsem věnoval nikoli bez zjevné nostalgie stopám kouře lokomotiv na stropech všech pořád ještě stylově zděných podjezdů městské železnice
Jízdou tam i zpátky, ale také ty mě vysloveně pohladily pokaždé.
A také něco modernějšího…
Původní báječné parní stroje nahradily ty soupravy stříbrných citylinerů, co se dokážou řítit městem s jistotou i rychlostí, jež jejich kouřícím a saze rozhazujícím předchůdcům jistě scházely. Opravdu nejsem žádný programový staromilec, ale vnímal jsem rovněž tu dávnou, jistě jen zdánlivě ošklivou, z toho pocházející špínu stropů vídeňských drážních tunelů s vysloveným potěšením. Podobně jako ty modely v muzeu, tamní namalované bitvy a také to historií odváté auto.
To, jestli je dobré i tohle zapomínat, anebo ne, ať ale raději uváží jiní.
