Článek
Alespoň zprvu nikoli, inu mládí! Pokud ovšem obojí jinak evidentně spadalo do oblasti nezbytného standardu evropské vzdělanosti, jako že jistě ano, ani poznání právě těchto pro mne dosud značně vzdálených duchovních končin jsem se nadále nijak zvlášť neodříkal.
Zejména díky tomu jsem se ale seznámil zároveň poměrně rychle také s měrou adorace, s jakou vzhlížel k osobě tohoto vždy svérázného hudebního génia Ludvík II., řečený Bavorský. Načež jsem hleděl s nemenším porozuměním na sílu obdivu, jaký choval tento podivuhodný monarcha zejména vůči tvorbě svého ani ne sto sedmdesát centimetrů vysokého hudebního idolu.
Muselo tedy konečně přijít pro mne v tomto ohledu nanejvýš významné shlédnutí veledíla s mnoho dopředu napovídajícím názvem Ludwig. Toho, jenž představil světu Lucchino Visconti v roce 1973. Věnoval se v něm sice osudům dotčeného feudála ve dnes neúnosném časovém formátu, nicméně v provedení pro své kvality patrně nepřekonaném. Jako já dosud, ne tak docela zasvěcení diváci se totiž seznámili prostřednictvím režisérovy filmové řeči s opravdu mnohým. Navíc prostřednictvím hereckého naturelu Helmuta Bergra v takové šíři, s takovou opravdovostí, i natolik důkladně, že tomu prostě nešlo odolat.
Začal jsem se tedy zajímat stran Ludvíka II. už mnohem blíž rovněž o detaily jeho života. O jeho mimořádné vnímání okolního světa, o peripetie jejich vzájemného prapodivného vztahu se Sisi, jinak Alžbětou, manželkou Františka Josefa, a jistě také o slušný výběr dalších králových zejména na tu dobu málo obvyklých osobních složitostí a libůstek.
Se zřetelem k tomuto monarchovi se toho nabízí ještě víc, čemu se lze podivovat, přesto mu není možné upřít nanejvýš úctyhodnou štědrost, bez níž bychom o jakémsi Wagnerovi nejspíš nikdy neslyšeli. A o jeho pohádkových zámcích jistě také ne.
Tento programově apolitický vládce žil navíc vzdálen veškerého dění za Prusko-rakouské války roku 1866, i za té s Francií o čtyři roky později. Načež se vzdal se stejnou lehkostí po roce 1871 řízení osudů jemu svěřeného království ve prospěch tehdy zbrusu nové Německé říše.
Jeho osobnost i povaha by ovšem představovaly jinak vážný problém i pro dnešní psychiatrii. Konec konců, už současníci váhali nad jeho duševní způsobilostí, když vešlo v obecnou známost, kolik doopravdy stály jeho nejprivátnější libůstky bavorskou státní kasu. I to všechno mělo být ale věru málo ve srovnání se vším, co představoval Neuschwanstein. Anebo také Nový Labutí kámen, jak jsem si dovolil nazvat tuto kapitolu česky.
Přinejmenším některá vyobrazení té stavby jsem znal z dřívějška. Avšak teprve potom, co jsem se pustil do už důkladnějšího shromažďování dalších, pochopil jsem docela dost. Například uhranutí Walta Disneye – natolik silné, že stylizoval nápadně stejně snový zámek zlé Macechy jeho slavné Sněhurky v roce 1937.
Také v tom filmu totiž rostla nad sebou jedno po druhém jednotlivá cimbuří a špičaté věže se dotýkaly samotného nebe. Jak jsem si ale říkal už tenkrát, romantický originál musel vyhlížet v odrazu jezerních ploch a na pozadí alpských kolosů zřetelně působivěji.
Od dokončení kolekce sebelíbivějších mrtvých obrázků mi tedy měl zbývat k realizaci záměru spatřit ten zázrak takříkajíc in natura jen drobný krok. Stačilo si totiž najít v nabídce specializované cestovní kanceláře možnost navštívit rýnskou frontu francouzských opevnění v Alsasku a vytelefonovat si k tomu navíc návštěvu Neuschwansteinu. Dokonce závazně.
To jsem se ale jen domníval, protože se mi spatřit nejvýznamnější ze staveb toho pro jiné bláznivého krále na vlastní oči, světe div se, ve skutečnosti nikdy přímo nepoštěstilo.
Už onoho hodně časného rána, v kterém jsem nakonec skutečně vyrážel z Prahy spolu s už na první pohled značně vyvedenou partičkou zavilých zastánců věčného betonu, ve mně začínalo klíčit temné podezření, že se k labutímu králi jen tak nedostanu. Přičemž tento krajně neblahý odhad sílil úměrně rychlosti, s jakou se hnal právě těchto lidí plný autobus dál a dál výhradně ke svému hlavnímu cíli po dálnici z Norimberka na Heilbronn. Přičemž žádný Ludvík ani jeho stavby či obsedantní vztah k Wagnerovi neinteresovaly nikoho z nich zjevně ani omylem.
Proto vše další postupně dospělo až k mé rezignaci na vše předtím tak slibně dohodnuté.
Nezbývalo tedy, než abych hleděl v běhu také dalších let vůči všemu s Neuschwansteinem nějak souvisejícímu s výhradně teoretickým obdivem. Abych se o této věru prazvláštní snové vizi jen dočítal. Anebo se takovým prožitkům věnoval zase jen prostřednictvím příslušných vyobrazení, dokumentů, reportáží a pak nanejvýš cestopisných filmů určitého druhu.
Pohádkový svět Ludvíka Bavorského mi prostě unikal i nadále a s jeho zhmotnělou oslavou velikána hudebního německého romantismu to bylo stejné. Dva, anebo dokonce snad tři další pokusy jsem v tom směru sice podnikl, kýženého úspěchu jsem se ovšem nedobral ani při jednom z nich.
Určitá a dokonce už zjevně konkrétnější šance na řešení tohoto mého věčného problému s alpským královským snem se však jistého krásného dne přece jen naskytla. To když moje žena Romana, vidouc na mně tu stálou bolestnou obtíž, přišla s nápadem, že si uděláme radost a do těch vysněných míst skutečně zajedeme. Dokonce spolu s naším Filipem.
Nejdřív jsem se z tohoto jejího nejnovějšího plánu jistě radoval, jenomže mně osobně to zase tak nějak nevyšlo. Snad v tom byla nějaká další zcela neodkladná práce, už nevím. Na každý pád ale nakonec museli oba do onoho pro mě tolik kritického kouta Alp vyrazit sami. A také že to udělali.
Jaké štěstí, že mi tamodtud dovezli alespoň kamínek – to už je u nás doma taková tradice. A také, že si na mě v té všeobecné nádheře vzpomněli očividně výpravnou obrázkovou knížkou.
Z obojího se těším dodnes. Stěží se ale bráním utkvělému pocitu, že se vždycky najde nějaký důvod, pro který u toho také i nadále tak nějak zůstane.
Na druhé straně se ovšem pořád usmívám rychlosti, s jakou se stala z toho králi Ludvíku II. původně tolik vyčítaného prodělku bavorská národní památka první třídy. A ještě k tomu ze všech jen vzdáleně podobných ta jednoznačně nelukrativnější.
Václav Junek
(V této části vyprávění vycházím z motivů kapitol vlastní připravované knihy Bedekr a z eseje o Ludvíku Bavorském, která mi vyšla v roce 2002)
