Článek
Pochází z roku 1936, má za sebou docela dost už na první pohled. Dostal jsem se k němu asi tak před dvaceti lety v jakémsi antikvariátu, zapadlém v pořád ještě malebné části antverpského Starého města. Docela blízko tamní slavné katedrály.
Narazil jsem při té příležitosti na majitele s velmi slušnou němčinou, možná to dokonce byl naturalizovaný Němec, a tak jsme poseděli ještě nějakou chvíli i potom, co měl zavřít. Kvílel sice na současnou bídou o skutečné (rozuměj: platící) zákazníky naprosto správně, jenže jej z té poměrně dost nízké lsti usvědčovalo, že se mu vedlo od pohledu docela dobře. To poznám!
V každém případě mně dokázal předvést z vlastních zásob hned několik skutečných unikátů a já od něj alespoň některé z těch, co mě doopravdy zajímaly, nakonec docela rád koupil. Jak se ale mělo ukázat mnohem později, vpravdě jedinečný význam z nich všech pro mě nakonec měl právě ten Michelin.
Všeobecné otázky, jak bývají kladeny na téma dodnes fascinujícího nástupu říšskoněmeckých vojsk ve strategickém směru na západ v květnu 1940, mě zajímaly vždycky. A protože jsem měl jeden čas v úmyslu zodpovědět sám sobě alespoň některé z nich přímo v dané lokaci, nezbylo mi, než vydat se k Máze.
Osobně, a navíc přímo ve zcela konkrétním úseku francouzsko-belgické hranice.
Všechno s tím související se zdálo být docela jasné: jak razantní průnik německých tanků tamní částí Arden, tak základní záměr Mansteinova plánu prorazit pak dál právě v prostoru, jako s uděláním zmapovaném turistickým průvodcem, o němž je zde řeč.
Krajina a hlavně systém místních komunikací dnes už přece jen získaly nový rozměr i podobu, ale mně právě ta mapa z šestatřicátého roku umožňovala vrátit se jejím prostřednictvím do doby, která mě zajímala. A že bylo i díky jí na co zásadního přicházet!
Třeba už na to, že absence skutečně mohutných tanků v sestavě uvedeného gigantického náporu znamenala v daných terénních podmínkách pro útočníka vlastně štěstí. Zejména proto, že - jak se projevilo ve zhruba stejných místech na přelomu let 1944 a 1945 v opačném gardu - s Panthery a Tigery by tu býval, i kdyby je nakrásně měl, nikdy nemohl uspět.
Anebo jsem zároveň s tím přišel právě až v údolí Mázy na skutečný důvod, pro který se dopředu rozloženým francouzským plukům nechtělo odolávat náporu pancéřů s černobílým křížem. Myslím zbytečně a kdovíjak dlouho.
Vše naznačované ovšem začalo dřív a také jinde. Přesněji řečeno v Charleville-Meziéres, kam jsem se nějak dostal ze Sedanu. Teprve tam odtud jsem odjel do lesů na výšinách východně od Monthermé, i k těm, rozprostírající se přímo nad tímto městem. Protože se tudy poprvé prodraly v inkriminované době von Bockovy invazní trupy.
Právě zde jsem ale zároveň pochopil jak důvody výše naznačeného francouzského debaklu, tak i leccos dalšího, co v tom čase muselo být výrazně jinak - zejména oproti poválečné, s takovým úsilím prosazované tradici.
Monthermé, anebo, chcete-li Hermova Hora, či Hora boha Herma, je dnes poklidné, anebo spíš tak trochu ospalé město. Už od věků však pořád vcelku mile a přívětivě rozložené po obou březích výrazného zákrutu řeky, k němž klesá zejména od východu bezpečně zalesněný břeh. Navíc natolik prudký, že má jediná zdejší spojnice, vedoucí ze směru dávného útoku, dost co dělat, aby jej zvládla.
Dala by se tedy vcelku dobře bránit, pokud by všem pro to měli Francouzi nezbytný dostatek vůle i odhodlání, jenže právě takovými bonusy zjevně neoplývali.
Alespoň v pravý čas a v těchto místech určitě.
Fakt, že Maginotova linie končila oficiálně nějakých třicet, čtyřicet kilometrů jihovýchodně odtamtud, nelze oddiskutovat. Protože ale její pevnostní stavby znám přinejmenším v pro to dostatečném počtu, vím, že pokračovala ve skutečnosti dál. Potkal jsem se totiž s jejich věrným opakováním také v prostoru Monthermé - tam dokonce v kompletní sestavě četných stejným železobetonem a ocelí důkladně opevněných prvků. Stačilo chodit, dívat se a porovnávat.
Důvodům pro které se pořád tak rádo věří zažitým historickým nepravdám a z nich v našem případě především báji o zákeřném, jestli ne rovnou věrolomném obejití Maginotky, rozumím. Jako jasný důkaz skutečné váhy podobných laciností si však dovoluji připojit snímky bunkrů, jež také na Mázou najdete dodnes.
Bunkr na linii
Nemůžete si tedy podle podle těch fotek nepovšimnout ani toho, že zdaleka nejde jen o jakási opevněná kulometná hnízda, svým způsobem snad souměřitelná s našimi lehkými objekty vzoru 36, nebo 37.
Jak jsem si je ale možná všechny postupně doopravdy obešel, nejprve jsem musel beze všeho uznat, že by nebylo vůbec snadné kterýkoli z těchto masívních a důmyslných objektů jen tak dobýt.
A přece se právě tohle útočícím trupám povedlo. Asi že také zde platila provždy svatá zásada, že jakákoli pevnost stojí a především padá úměrně s vůlí jejích obránců udržet si ji.
Takže nejspíš zrovna v tom vězel hlavní tehdejší francouzský problém. Celonárodní, řekl bych. Tedy zdaleka ne jen v tomto jednom jediném úseku Mázy.
Právě pro všechny uvedené důvody tomu tak ale tehdy v Monthermé a s dalším německým pochodem do nitra poroučející se Francie prostě bylo. Hothovy, Reinhardtovy a zejména Guderianovy mechanizované a pancéřové sbory zkrátka odvedly podle Mansteinových not skvělou práci. Do té doby neviděnou ani předtím v Polsku.
Což dál všechno v praxi nutně znamenalo, že stejně jako v roce 1870, zela cesta k dalšímu totálnímu německému vítězství u Sedanu dokořán vlastně také roku 1940.
Co následovalo, známe: totální rozpad částí Druhé a celé Corapovy Deváté armády, všeobecná panika i kapitulace dobrých dvou set tisíc jeho vojáků. Načež z toho prvotního pádu neodvratně pošlo po prvních deseti dnech pořád ještě pohraničních bojů vlastně již naprosté zhroucení celé hlavní fronty v tomto klíčovém bojovém prostoru. Přičemž by na tom nemohly změnit nejspíš vůbec nic ani odpočaté a početné posádky objektů Maginotovy linie.
Mám na mysli samozřejmě ty, které pořád nečinně seděly díky naprostému úspěchu Mansteinovy původní lsti opravdu jen nedaleko odsud ve svých tolik slavených pevnostech.
Jen nový čas a nezbytný reálný nadhled tedy snad už konečně dovolí, aby se současníci dozvěděli také o tom poučení z historie nezbytnou pravdu. Pokud je ovšem takový dávnověk pořád ještě zajímá, což by rozhodně měl.
Zdroje: Osobní vzpomínky autora
Václav Junek: Eben Emael
Bitva o Francii 1940: Philips Warner
