Článek
Dnes obrazová média opravdu slouží, snad baví, ale hlavně zaplavují ty, co jsou ochotní se jim věnovat, nabídkou, jejíhož počtu nedohlédneš. I proto si dokáže zřejmě už sotva kdo představit, že bývaly také jiné doby – ty, které se vyznačovaly kromě tolika jiného, teď už dávno nepochopitelného, také jedním jediným vysíláním pražské televize. Navíc zhusta sledovaným. Takže se běžně stávalo, že se ulice vylidnily při každém zajímavějším přenášeném fotbalovém mači, někdy dokonce při podobně nabízených, tehdy proslavených televizních inscenacích. Asi s polovinou šedesátek se však začínalo v tomto směru nabízet ještě navíc něco, co se těmto i jiným podobným atrakcím svou sledovaností nejen rovnalo, ale vázalo zejména mladší část divácké obce silou u nás dosud neviděnou. Totiž hudební programy, prezentující náhle zcela nově jak populární stars té doby, tak hodně z napohled lákavého světa, v němž se měly pohybovat. Takže přišla po rozjezdu právě takto stylizovaného seriálu Vysílá studio A poprvé ke cti rovněž Píseň pro Rudolfa III.
Dnes se může zdát něco takového nejspíš úsměvné. Přesto se – kdykoli se do těch míst Starého Města dostanu - neubráním při pohledu na tam situovaný rest dávného krámku seriálového řezníka Vandase, značně silným vzpomínkám. Na Darka Vostřela v té roli, na jeho dceru Šárku v podání Ivy Janžurové, na Jiřího Hrzána a na vůbec celou další skvělou partu, dokázavší nabízet nejen od onoho prvního pokračování, ale i dál soudobý český pop způsobem, jaký tady dosud nikdo neznal.
Podobné to ovšem bylo s celou řadou dalších stejně stylizovaných programů, dejme tomu až po přenosy s Bratislavských lýr, ne-li, považte, po nabídku Eurovize či přenosy z Cannes a Paříže. Přičemž mělo to celé společné (kromě žánru a maximálního diváckého zájmu o něj) podpis jediného režiséra. Jmenoval se Jaromír Vašta.
Měl jsem dlouho to zřejmé štěstí, že jsem se jako asistent všech asistentů motal kromě jiných také kolem tak mnohých, kteří toho původního báječného Rudolfa předtím tak úžasně vytvářeli. Asi ale aby ani tohle uhranutí nebylo celé, padlo na mě relativně brzy navíc, abych odasistoval právě patrně největšímu z nich, panu Vaštovi, medailonek Járy Pospíšila. Asi že Jirka Klein ani Petr Most (oba s ním dělali jinak snad úplně všechno) tenkrát nějak nemohli.
Onu prvorepublikovou operetní hvězdu první třídy zná dnes už patrně málokdo a přesto bylo víc než na místě mít jej v úctě. I když i to bylo málo ve srovnání s respektem, s nímž jsem po tak mnohém, co jsem věděl zrovna o něm z dřívějška, předstupoval před pana režiséra. A ještě k tomu zatím zcela prost veškeré pro to nezbytné praxe, dovednosti i profesní machy, naopak vlastní těm, které jsem měl zastupovat. Takže jsem tenkrát si stanul v Kufru na Burze před tím hřmotným a až majestátně hlasitým režijním božstvem s příslušným scénářem jistě důkladně obeznámený, ale jinak?
Pan režisér se se mnou ovšem nikterak nepáral. Vida ty až krasopisně opoznámkované jednotlivé listy, sice mi k nim něco řekl, také mě oslovil „chlapče“ (stejně jako oslovoval, jak jsem věděl, jemu blízké) a doporučil mé pozornosti choreografku paní Machovou – to kdyby bylo zapotřebí, jak k tomu dodal. Brzy se ovšem poroučel s tím, že mizí na vidimskou chalupu a že se uvidíme až u natáčení.
Nebudu lhát, byla to výzva. Jak už to tak ovšem chodí, mladý hrdina se nenechal docela zdeptat, sebral rozum do hrsti, mobilizoval i poslední, co se kolem dalo (jistě včetně té paní Machové), a ono se pak opravdu točilo. Na scéně v divadle Komedie, jinde po Praze i v Podolí – to přímo u Pospíšilů doma.
Dávnému božskému Járovi frak slušel, jako by jej měl od Knížete nový teprve včera, všichni kolem dělali, co měli, a také nedostižný Vašta byl nakonec docela spokojený. S jistotou alespoň do té míry, že jsem s ním pak směl setrvat v podobně dělném pracovním vztahu také dál. Což probíhalo včetně již docela konkrétního kontaktu s galerií mých oblíbenců z dřívějška a tu jeho Vidim jsem poznal, konec konců, později také docela zblízka.
To už ovšem nadcházela ztraceně jiná doba a ta hnula i s tímto velkolepým režijním suverénem až překvapivě ošklivě. Asi že tehdejším normalizovaným soudruhům voněly veškeré Vaštovy předešlé Paříže, Cannes a vůbec celá jeho světovost némlich stejně málo jako kupříkladu Černoch a Kubišová. Jestli ovšem nedopadl ještě hůř než oni a další podobně postižení, protože jsem jej po roce 1972 vídal zdaleka nejen já u kamenického štontu při tehdejších renovacích Karlova mostu.
Vašta však zůstával i v této svojí životní propasti právě takový, jaký byl kdykoli předtím. Pořád si držel svoje noblesní bydlení jen pár metrů tam odtud a nenapadlo jej stranit se branže, která běžela vesele dál, i když jaksi bez něj. Proto jsem se s ním mohl zdravit například při běžných natáčeních v Lucerně, kam docházel jen tak v džínách a kostkované košili - možná rovnou z té fachy, jemu přikázané nad Vltavou. Anebo se mohlo dařit totéž v rámci jeho debat i pořád živých osobních kontaktů s některými, kteří tenkrát – na rozdíl od něj osobně – ještě pořád směli dělat to hlavní, co uměli a pro co byli na světě.
V tomhle značně trapném stylu uběhlo dobrých deset roků, pak ale začalo být hodně z toho úplně jinak.
Nikdy, ani na jedinou minutu, mě nenapadlo přemýšlet, jak se to mohlo stát a jakou skutečnou horentní cenu musel Mirek Vašta za tu novou příležitost doopravdy zaplatit. Ani jsem nedumal o důvodech, jež přiměly na počátku osmdesátých let tehdejšího šéfredaktora Zábavy Jiřího Eliáše, aby jako jediný vrátil Jaromíra Vaštu na jeho jedině správný režisérský post.
To se ale doopravdy stalo, načež mohly jedině tak přijít ke cti nové právě jím osobně podepsané televizní programy (například včetně popového seriálu Na výsluní, celé řady podobně zajímavých jiných počinů a dokonce, tuším, dvou zásadních Silvestrů). Zhostil se ovšem i další tvůrčí práce - dokonce včetně poměrně dost významných, zase pracovních výjezdů do televizí, pracujících západně od Šumavy. A všude uspěl stejně dobře jako za svojí první éry, to přinejmenším.
Jaromír Vašta sice zůstával pořád svůj, mohutný i svérázný, a jistě měl také dostatek chuti do další práce i po roce 1989. Asi že se na něm ale podepsaly i ty jeho nešťastné sedmdesátky, hodně zvolnil. Dokonce odmítl nabízenou, jinak jistě významnou celotelevizní pozici a věnoval se posléze jen komentování retrospektiv původních Studií A i těch Rudolfů Třetích.
Ani to ale zřejmě nestačilo, proto se jeho vskutku velkolepý životní kruh uzavřel až marnotratně brzy. Už v květnu 1996.
Václav Junek
(Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora,
čerpá z jeho knih
Zábavní umění v šesti kapitolách a jeho Mistři (OLYMPIA/ARTES, 2017),
Umřít pro film? (OLYMPIA, 2017), Jak jsem je zažil já (OLYMPIA, 2022)
a z dosud nepublikovaných pamětí Jaromíra Vašty)
