Článek
Například v letech 1981 a 1982 jsem se účastnil určitých tamních československých zábavních prezentací, přičemž pak bývalo na oba letní běhy po dvou měsících ještě dlouho vzpomínáno i od jiných tehdy přítomných asi jako ne báječné staré Rakousko.
Nebylo ostatně vůbec čemu se divit – takto strávené týdny byly přece nesrovnatelné zajímavější než cokoli, co mohlo potkat doma během obou těch okurkových sezón nejspíš každého z nás všech. Poněkud zrádné to ale bylo: jakmile jsme si totiž odbyli povinné penzum úvodních aranžovacích zkoušek na jevišti východoberlínského Paláce republiky, vynořoval se před námi další bezpočet dní už v podstatě volných. Protože to, co pak zbývalo, byly jen nanejvýš dvě každodenní hodiny večerního programu. (To původní bílé monstrum už nestojí – brzy po Sjednocení se zjistilo, že je vystavěné především z prudce jedovatých osinkových panelů, i když takhle drobnost, pokud vím, předtím sotva někomu vadila)
Celá naše kulturní velkoúderka tam importovaných sólistů, tanečníků, sboristů, muzikantů i dalších takřečených umělců z Prahy tedy opravdu stála před každodenním dilematem, co počít s takto zbývajícími dvaadvaceti vlastně zcela volnými hodinami.
Ne tak ovšem já.
Neříkám, že mě nelákala Jezera s jejich nudistickými plážemi – něco takového jsme z domova neznali, a navíc jsem byl ve věku, v kterém jsem si mohl podobné spády pořád ještě dovolit. Ale stejně jako je možné přejíst se třeba rostbífu, postupně mě omrzela i tahle atrakce. S o to větším zájmem jsem se tedy věnoval něčemu úplně jinému. Totiž poznávání Berlína, zejména ovšem z toho mně vlastního pohledu, jemuž snadno uvěříte.
Zejména když nebylo počasí na koupání, objevoval jsem tedy tenkrát pořád patrnou linii Wilhelm-Strasse, obdivoval se architektuře rovněž stále stojící budovy bývalého Goeringova ministerstva letectví, nacházel jsem alespoň původní obrysy hotelu Kaiserhof a sedával také v pro změnu zachovalém alespoň zadním traktu hotelu Adlon. A to nemluvím o mně obzvlášť milých zdobených litinových úvaznících, tehdy ještě pořád vzorně seřazených podle nábřeží Sprévy. Právě těch, u kterých kdysi přistávala císařská výletní jachta.
Bylo toho ovšem právě v tomto ranku k vidění v tehdejším Berlíně ještě mnohem víc. Kromě beznadějně střežené Braniborské brány například celé ulice, jež si, nějakým zázrakem nevybombardované, také dosud podržely svůj dávný ráz. Anebo celá třída Unter-den-Linden s Dómem, Novým muzeem i dalšími neméně pozoruhodnými adresami, dodnes slavnou Neue Wache a právě Muzeem německých dějin, jemuž se nyní chci věnovat především.
Nevím s určitostí, zda ta instituce dosud funguje, ale tenkrát měla pro mě i pro hodně z toho, o čem míním vyprávět, zcela zásadní význam. Chodíval jsem tam totiž více méně pokaždé když venku doopravdy pršelo, přičemž mě samozřejmě interesovaly úplně nejvíc sbírky, prezentované ve druhém patře – ty, věnované Německu mezi roky 1933 a 1945.
Nevím dnes už, jestli tenkrát pršívalo výrazně často, ale dokázal jsem v těch místech setrvat celé hodiny, protože tam bylo pořád na co se dívat. Jedině tak se ale mohlo stát, že na mě jednoho dalšího z rady jiných v podstatě všedních dnů zase jednou sáhla Matka historie. Jakmile jsem totiž zjistil, že v jedné ze speciálních vitrín jaksi chybí slavný řád Pour le Mérite, napadlo mě zaklepat s dotazem v tom smyslu na dveře blízké ředitelny.
Tak se i stalo, jenže mi neotevřel žádný neosobní direktor, nýbrž ředitelka, a ještě k tomu zjevně převlečená za nenápadnou kancelářskou myš. Tedy do šedavého klotového pláště, s očima utopenýma za kostěnými brýlemi po dědečkovi a s drdůlkem, staženým přísně dozadu.
Přesně tak se ta ženská i chovala, ovšem jen do toho okamžiku, než jsem se vyslovil. Protože na to reagovala spíš pobaveným povzdechnutím, že Soudruh (pro pořádek Genosse) je snad znalec, načež nelenila a nabídla mi ze sejfu přesně to, co mě tolik zajímalo.
To byl ale jen pouhý úvod veškeré další naší známosti - ten kontakt mi totiž posléze otevřel dveře ještě mnohem dál. Ukázalo se tedy i to, že ona dáma svoji povinnou myší kamufláž spíš jen preventivně předstírá, protože v civilu vyhlížela docela jinak a také se podle toho chovala. To je ovšem úplně jiná historie, protože skutečně podstatné mělo být něco úplně jiného. A už brzy.
Někdo pro to v Praze kompetentní si usmyslel, že zábavní program, s takovou machou předváděný v onom Paláci republiky, natočí tehdejší Československá televize. Netrvalo tedy nijak dlouho a do téhož Berlína přicestoval příslušný štáb s režisérem Eduardem Sedlářem v čele. Přitom byl Eda, jinak můj blízký přítel a svědek na první svatbě k tomu navíc, také vysloveně žhavý na mně blízké místní památky. A ještě se mu, co čert nechtěl, konkrétně se mu zachtělo poznat místa, v kterých měl dodělat na samotném konci války Adolf Hitler osobně.
Nejdřív jsem z toho měl dojem, že buď přehnal vlastní včerejší alkoholické penzum, anebo mu právě přeskočilo. Jenomže mi brzy došlo, že tohle přání zároveň je i není holý nesmysl. Takto myšlený cíl totiž tenkrát vyhlížel bezprostředně i vůkol široko daleko ještě docela jinak, než je tomu dnes, také původní topografii bývalé Vládní čtvrti jsem znal docela slušně, tak proč vlastně ne?
A jak tu šílenost doopravdy zařídit, to jsem také věděl hned.
Na určitou komplikaci jsem však narazil. Zase už šedá muzejní myš totiž tentokrát nijak výrazně vstřícná nebyla. Přesto po určité debatě přece jen přistoupila k pro změnu jiné svojí ocelové kredenci, načež se vší vážností vytáhla z její hloubi něco, co si respekt vskutku zasloužilo.
Patřil jsem tedy vzápětí k těm nejspíš několika málo ostatním, kteří mohli probírat po libosti echt originály původních Speerových plánů. Těch, podle kterých v roce 1938 vystavěl s takovým mistrovstvím Nové říšské kancléřství. A ještě k tomu jsem přitom nemohl neocenit jeho vlastní rukou vyvedenou signaturou, jíž byl jeden každý okrášlen.
Tomu následující dávné hledání samotné však nemusí být vlastně vůbec důležité.
Půdorysy plánů se současnou topografií nároží Vossovy ulice a Wilhelm-Strasse jistě souhlasily. Dokonce včetně návěstní cedule, zbylé na sloupu u tamního chodníku nejméně od třicátých let. Také příslušnou přímou vzdálenost tam odtud až k hypotetické jámě jsme podle nich s Eduardem odkrokovali naprosto správně. Ničeho konkrétního jsme se tam ale dál už nedočkali. Tedy, myslím, kromě pozornosti východoněmeckých grencpolicistů, kteří z nás ani na moment nespustili oči z vrcholů zrovna těmi místy tenkrát probíhající Zdi tábora míru.
Jistě všichni věčně bdělí, a hlavně po zuby ozbrojení.
Určitou další, a hlavně pro mě krajně zajímavou pointu ta příhoda ovšem měla. Soudružka ředitelka se patrně rozpomněla na naše společné lepší chvíle a nechala pro mě ony vzácné dotýkané plány okopírovat. Takže se mohu směle pyšnit v Čochtanově duchu, že mám několik z toho pošlých modráků osobně Albertem Speerem vyvedených předloh ještě schovaných.
Rád, na ještě hodně dlouho a bezpečně.
Václav Junek
(Text byl sestaven podle osobních vzpomínek autora)
