Článek
Jestliže dokrášlujete běžné hovory nadbytečným kořeněním toho kterého probíraného tématu podle vás příhodným historickým příměrem, můžete si připadat jako poučení intelektuálové, to přinejmenším. Bohužel, ve skutečnosti tomu tak vůbec není a nebude, neboť okolí podobná konverzační extempore prostě nemiluje. Zejména to zdejší. Ani já sice nemíním takové klopýtnutí riskovat už v zásadě, a přesto mi nedá, abych tentokrát nenazval tu situaci, jež nastala po Roháčově odchodu v českém televizním hájemství, jinak než (podle středoškolské látky zřetelně) Válkou diadochů.
Jiří Adamec - portrét
Přitom tento příměr vůbec nekulhá, protože stejně jako se o poznání méně zdatní nástupci Alexandra Velikého snažili marně nahradit ve třetím století před Kristem padlou autoritu svého původního vládce, rovněž potom, co opustil tento svět pan režisér Roháč, našli se mnozí, kteří se cítili dost dobří k tomu, aby jej v jeho oboru zastoupili. Pokud ale vím, do jednoho dopadli přesně tak, jako jejich naznačený kolektivní antický předobraz. Jestliže ovšem trvalo ono dávné zápolení údajných dlouhých čtyřicet let, tentokrát se vyjevila drsná realita snad až nemravně rychle.
Už zde bylo hovořeno o tom, že po sobě Roháč zanechal věru úctyhodné penzum vykonané tvůrčí práce a z toho všeho jistě také sérii podobně slavných Menšíkových velkých televizních Silvestrů. Odešel však na počátku října 1980, takže s konkrétní přípravou jim následujícího, v pořadí již čtvrtého silvestrovského programu, chystaného ve zhruba podobném stylu jako ony tři předchozí, vlastně ani nezačal. I jeho bylo tedy třeba nahradit, jenomže už v tom momentě se ukázalo nad slunce jasněji, že nic takového nebude nikdy možné. Konec konců – stačí pustit si nakonec skutečně odvysílaného Silvestra z toho roku a sami uvidíte, že vypadal na televizních obrazovkách možná docela dobře, ale naprosto jinak (myšleno právě ve srovnání s těmi předchozími Roháčovými). Podobně se to ostatně mělo s výrobou dalších zábavních programů, které bylo rovněž třeba točit vzdor jeho náhlé absenci.
Případné srovnávání výsledků české televizní zábavní produkce před oním zlomovým datem a po něm rád nechám jiným, jistě mnohem povolanějším. Nemohu se ale při té příležitosti nevrátit k podtitulu dnešní kapitoly a nepřipomenout historický moment, v kterém tehdejší všeovládající tvůrčí neujasněnost a nejistotu vrátil do nezbytného reálu Jiří Adamec.
Znali jsme se samozřejmě už mnohem dřív a ani jeho jsem nemohl neobdivovat. Představoval sice zjevný archetyp nadmíru úspěšného mladého muže oné doby (včetně gestikulace, způsobu mluvy, osobního vkusu, i celkového dojmu, jímž působil), ale vůbec nic povrchního, jako v tolika jiných případech ano, v tom opravdu nebylo.
Jistě se dovedl skvěle pohybovat všude, kde si usmyslel vyhrát, a báječně si rozuměl s nekonečně rozsáhlou galerií tehdejších špiček mnoha oborů. Avšak kvality jeho společenského uplatnění, natožpak suverenitu, s jakou dokázal zrežírovat prakticky cokoli, nebylo nikdy možné zpochybňovat. Tohle všechno mělo ovšem skutečný solidní a pevný základ jednak v jeho osobním charakteru i v pozitivitě s jakou přistupoval k jakýmkoli případně se blížícím složitostem, jednak ve všem, co měl do té doby za sebou natočené, vymyšlené a vytvořené. U mládežníků, v zábavě, u hudebníků, ale také leckde jinde. Proto tedy mohlo docela dobře dojít na toho televizního Silvestra, jehož se zhostil v roce 1984.
Silvestrům, jasnému prubířskému kameni těch časů, se Adamec věnoval už dřív, ale ta Lucerna, v které se onoho jasně klíčového zakončení roku ujal, představovala něco jiného. Sice očividně přiznal původní roháčovskou inspiraci synchronním užitím několika jevišť (včetně dalších tamních rozličných prostředí i exteriéru), ani výběr hlavních hvězd se od onoho vzoru nijak zvlášť nelišil, jinak ale šlo o počin s jeho výrazně osobním rukopisem. Při té příležitosti přiznávaným čtyřem tisícům tehdy přítomných diváků sice nevěřím (takovou kapacitu Sál nemá a hasiči by něco takového nikdy nedovolili), jinak jsem ale považoval zdaleka nejen já tuto jeho práci za naprosto reálný příslib, že je předešlá mezera po Jánu Roháčovi konečně s úspěchem zacelena.
Režisér Adamec však pokračoval v podobném stylu také dál. Do roku 1989 se postupně podepsal pod značný počet dodnes sledovaných seriálů s nanejvýš zajímavou, vesměs nadčasovou tematikou, řadu jiných jednotlivých hraných záležitostí a dalších zábavních programů, nemluvě o přenosech jím výrazně stylizovaných popových koncertů a třeba tehdy ještě značně respektovaných soutěžních Slavíků. Prostě uměl v tomto směru doslova všechno – od přijetí zásadně nového pohledu na věc až po souhru s posledním hercem na place.
Dokážu sice mnohé, nikdy si však neodpovím s určitostí na otázku, jestli takto vylepšoval celkový obraz poroučejícího se režimu vědomě, anebo ne. Nechme ale na hlavě – opravdovou rychlost tohoto pádu neodhadl tenkrát vůbec nikdo. Proto – když poslali skuteční mocní rehdejšího světa společným úradkem Husáka a celou jeho partu tam, kam patřili - stál také on před i pro něj zcela novým dilematem co že bude po Vítězném listopadu dál.
Nejen ovšem to: právě proto, že předtím tolik zářil, mohlo se vynořit celé hejno diadochů nové doby, jenomže tentokrát s jasným úspěchem. Muselo tedy projít dokonce několik dalších, až trapně dlouhých let, než se ukázalo zase docela jasně, že to v zábavní audiovizuální branži, nemá-li i dál upadat, bez Adamce dál nepůjde.
Jestli byl jistý jinak jistě nadějný příslušník tehdy nově nastupující režisérské generace skutečně nemocný, anebo zda jej vnitřní nádhera karlovarského Puppu právem vyděsila, nehraje dnes už žádnou roli. Protože zůstane provždy podstatné výhradně to, že jej Miloš Zapletal, excelentní šéf pořádající agentury, dokázal v nouzi nejvyšší promptně nahradit i proti veškeré oficiální nevůli bývalým zasloužilým umělcem Jiřím Adamcem. A protože ten ani v jemu vnuceném předešlém exilu vůbec nic nezapomněl, začal právě tam a tehdy zcela novou sérii svých nových televizních úspěchů – dokonce v rámci vysílání i pro něj nových televizních stanic, a ještě k tomu na poměrně dost dlouho.
Tento dnes už dávno ne mladý muž, jenž ve své době tak skvěle předstihl prakticky ve všem kompletní skvadru svých nejméně o pokolení starších předchůdců, žádán už zrovna nebývá. To ale není vůbec jeho problém, nýbrž výrazná chyba takových, kteří v tom směru nyní rozhodují, a především velká škoda nás všech. Protože by měl právě on, jehož připomenutím celé toto defilé skutečně velkých režijních matadorů zábavního umění důvodně vyvrcholilo, pořád co vymýšlet, točit a říkat.
Jenomže, jestli jste skutečně pročetli také předchozí příběhy, víte, že tak už to v Čechách bohužel chodí. Přitom, jak nás poučuje již v úvodu vzpomínaná historie i jinak, zdaleka nejen v zábavní audiovizuální branži.
Václav Junek
Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora a čerpá z jeho knih
Ján Roháč – život, styl a dílo jedinečného režiséra (C-PRESS, 2010),
Lucerna, její čas a její lidé (C-PRESS, 2011),
Umřít pro film? (OLYMPIA, 2017),
Zábavní umění v šesti kapitolách a jeho Mistři (OLYMPIA, 2017),
Jak jsem je zažil já (OLYMPIA, 2022) i z knihy Miroslavy Besserové Jiří Adamec (IKAR, 2006)
