Článek
Mně se ovšem líbilo už na školním výletě do Prachovských skal, i když také jen dokud jsem tam nespatřil kdesi nekonečně vysoko nad sebou pohodlně rozkročeného horolezce a nepropadl panickému strachu z náhlé představy, že bych se nějakou náhodou ocitl na jeho místě.
Neříkám, že by mi bylo jakékoli cestování dál, než třeba do Divoké Šárky, vysloveně proti mysli. Míval jsem však obvykle jiné starosti i zájmy a s tím také odlišný žebříček příslušných hodnot. Cizí světy mě tedy z osobního pohledu nelákaly, navíc jsem s jejich dosažením spojoval všemožné komplikace a zbytečné obtíže, v čemž jsem se naprosto nepletl.
Pokud jsem se ale takových aktivit skutečně dopouštěl, stávalo se to obvykle jen z nějakého důvodu – z potřeby ověřit si cosi důležitého, anebo, později, najít pevný základ pro něco, co jsem měl rozepsané.
Přestože mám lepší časy svého obdivu vůči posléze spatřeným krásám okolního světa už dlouho za sebou, zůstalo ve mně ze všech takto chtě nechtě získaných dojmů přece jen překvapivě hodně. Proto mohly vzniknout tato i následující stránky.
Svůj názor na leccos, co se z nich budete moci případně dozvědět, si ale vytvořte, velmi prosím, už výhradně sami. Například už podle následující první ochutnávky:
Atlantický val a Pointe-du-Hoc poprvé, poté ještě mnohokrát, ale pak už naposledy
Bylo mi teprve nějakých sedmnáct a něco, ale protože jsem si z Británie vezl nějaké neoficiálně vydělané peníze navíc a času do vypršení výjezdní doložky zbývalo také docela dost, troufl jsem si neváhat. Schoval jsem zpáteční evropskou jízdenku na dně torny a už v Calais jsem si nějak nakoupil jiné. Právě na vlaky, jimž bylo možné dojet do Normandie, kde se mi nabízela jedinečná možnost alespoň uvidět invazní pláže operace Overlord.
Už v tom prvním přístavním městě mě ovšem obklopil docela nový svět. Především plný zcela neznámých lidí a já nevěděl jak je oslovit. Chtějte ale po dosud ne dvakrát zralém mladíkovi, aby se držel při zemi! Přesto jsem se dal přes Abbevile až do Le Havru. A pak směrem na Caen, do Bayeux a Carentan. Tehdy pořád ještě kouřícími vlaky a věčně obklopený typy a tvářemi, které jsem dosud znal nanejvýš z francouzských filmů a teď se přede mnou ti lidé střídali, skrz naskz živí a od nádraží k nádraží jako právě v nich.
Především jsem ovšem musel při tom všem myslet v těch krajích na dávné starty eskader Luftwaffe do Bitvy o Anglii, všudypřítomnost fortifikací Atlantického valu, anebo na skutečný strategický význam tamních přístavů.
Měl jsem štěstí na slavnou tapiserii v Bayeux, i na to Caen, odkud pocházela Charlotta Cordayová, vražednice nebohého Marata. Leželo tenkrát ještě hodně v troskách. Porozuměl jsem si s okolní krajinou neprostupných staletýchbosques a vůbec se mi toho povedlo kromě těch vlaků i projítpěšky, anebo projet autobusy tehdejší Normandií opravdu hodně. Tedy prakticky celý prostor mezi řekou La Vire, přes Arromanches-les-Bains až po ústí Orny.
Dnes to vypadá jako že nic moc, ale štreka to byla. Mohl jsem se však alespoň dotknout pláží Sword, Juno a Gold, i když amerického Utahu ne, ten se mi zdál až příliš daleko. Tak jako tak mě lákala především Omaha. Nejslavnější z těch pláží, plným právem řečená Krvavá.
Její slavný písek byl už prostý Rommelových min, ale pořád se kolem povaloval skvostný výběr méně nebezpečných suvenýrů. Od neodklizených torz amerických shermanů přes trosky dokonale vymyšlených britských přistávacích mol (to hned proti Arromanches-les-Bains), až po bezpočet také jiných válečných připomínek. Například prorezavělých součástek zbraní, či zbytků výstroje, včetně toho, co tu a tam zbylo z vojenských přileb.
Hrůza pomyslet, jak ty ocelové střepy asi vznikly. Jenomže to mě teprve čekal Pointe-du-Hoc a hodně z toho, co jsem o té skále sám dopředu věděl.
Mapa opevnění na Pointe du Hoc
Ten dramaticky ostrý výběžek je možné připomenout novějším generacím nanejvýš jako některá natáčecí prostředí velkofilmu Nejdelší den. Přesto mi jeho zvláštní kouzlo už tehdy podbarvovaly kromě hrozících železobetonových monster těžkých baterií okolní válečné hřbitovy tam nasazených armád. Samozřejmě, že včetně hrobů i té německé, což jsem z domova rozhodně neznal.
Tohle všechno jsem ale uviděl v zásadě ještě nekultivované ani lidmi, ani časem. Proto se hlouposti, jež mě tenkrát napadla, vlastně ani nedivím. Opravdu jsem totiž podnikl ten samý výstup na tamní skály, jaký představoval pro dávné rangers patrně jedinou alternativu jejich dalšího přežití – a to i když mě původní myšlenka, že si to po nich zkusím také, začala děsit právem jen o málo později. Posuďte sami:
Doopravdy jsem vyšplhal do těch samých výšek jako moji předchůdci v červnu 1944. Až docela nahoře mě ale nečekala vůbec žádná sláva, nýbrž poměrně slušně zachovaná kulometná střílna. A ještě k tomu rozšklebená mně rovnou mezi oči – asi jako definitivní podpis možného výsledku všeho, oč jsem se tehdy s takovým úvodním nadšením pokusil.
Dostal jsem do těch samých končin později ještě vícekrát. To už jsem si ale stačil sehnat postupně tři knížky, slušně přeložené do češtiny, které mi také stačily udělat jedna každá strana té provždy gigantické obojživelné operace dokonale jasno.
Nelze však zapomenout na stejně zaměřený titul čtvrtý. Mám tu brožuru doma už hodně ohmatanou a i tak se mi jeví mnohem skromnější. Koupil jsem ji za celé čtyři koruny (sic!) u pultu jedné dnes už neexistující trafiky v Nerudově ulici někdy počátkem léta 1968.
Napsal ji Rudolf Strobinger a jmenuje se Pobřeží v plamenech.
Pokud však jde o francouzské invazní pláže jako takové, byl jsem tam pak ještě několikrát a proto vím, že postupně získávaly jinou podobu. Tam složitě vybudované pevnosti chátraly, pod nimi nejníže položené betonové bloky si bralo moře jeden po druhém a také návštěvnický kádr se časem proměňoval.
Dokonce jsem zde byl například těsně před slavným výročím padesáti roků, jež od Invaze uplynuly. Dobře si tedy vybavuji skupinky už vesměs postarších pánů, jak postávají - to zase ale obvykle jen sólo - v zamyšlení uprostřed lesa bílých náhrobních křížů. A jak přitom nejeden z nich nedokáže, aby zůstalo jen u toho.
Dávno by mě nenapadlo opakovat svůj výstup nahoru proti německým kulometům ani náhodou. Naproti tomu jsem se nikdy nezbavil ani mrazení v zádech z toho prožitku, ani značně tíživého pocitu z vědomí, jak bych byl s jistotou skončil v případě, že bych lezl na Pointe-du-Hoc v historickém reálu, tedy v plné palbě.
Pokud jde o možnost navštívit ta místa i v současné době, té už zřejmě nevyužiji. A dávní hrdinové, které jsem pamatoval dejme tomu z šedesátých i jen o něco málo pozdějších let? Ti ostatně také ne. Pořád ovšem mají nejen moji velkou úctu. A všichni, do posledního.
Václav Junek
Zdroje: Při sestavování textu bylo čerpáno z titulu Pobřeží v plamenech, R. Strőbinger, 1966 , Vydavatelství časopisů MNO (Ministerstvo národní obrany) a především z osobních vzpomínek autora
