Článek
Jako už několikrát dříve, i zde považuji za nutné vytknout před pomyslnou závorky, že se doba, jíž jsme žili tak naplno v rámci aktivit pražské redakce, jevila jako značně zvláštní, to přinejmenším. Takže k nám - kromě tolika jiného neblahého - přivála tomu odpovídající vysloveně zvláštní perzóny. Jako například Stanislava Strnada.
Našlápnuto měl docela nadějně: po tom, co opustil původní mladistvý sen o sólových houslích, vystudoval počátkem padesátých let moskevskou vysokou filmovou školu, načež počal oscilovat mezi příležitostnou režií v tehdy nové televizi a očekáváním zásadních uměleckých úkolů na tou dobou již bezpečně znárodněném Barrandově. Ovšem asi proto, že zrovna tam tehdy uspěl přes svoje politické klady nanejvýš jako asistent režie, postrčila jej jeho rodná strana k nám do Zábavy. Za což musel být soudruhům neskonale vděčný, neboť vešel na historickou pavlač jako tamní definitivní televizní režisér hned zkraje. Tam ano.
Nikdy jsem s ním nepracoval, ani nejednal zblízka, proto nemohu vědět ani jak by se taková koexistence případně vyvíjela. Vím ale, jsa varován, naopak příliš dobře, že se tím přímo postižení kolegové toho člověka báli. Přesto jeho dostupná filmografie, ačkoli se jeví na první pohled jako obsáhlá, žádný výrazný sukces neuvádí. Ani z oněch původních dřevních dob, natož z normalizační éry, v které se mohl na barrandovský kopec snadno vrátit.
On určitě, načež vzduch v Jindřišské ozdravěl, i když jen částečně;
Přízraky dalších potenciálních kádrových rezerv totiž neřídly jak souběžně s působením právě zmíněného ekzota, tak ani později. Bylo tedy možné potkávat se po redakčních koutech například s jakýmsi již postarším, podobně politicky fundovaným outsajdrem, jenž proslul svým snažením v oblasti medailonků stejně orientovaných umělců zasloužilých, ba dokonce národních. Nijak přehnaně zábavné ovšem nebyly ani jeden. Anebo s režisérkou Manolovou. Na její křestní jméno si už nevzpomínám, ale pamatuji naopak dobře styky s bratským Polskem, jimiž se zaštiťovala. I z toho vyšlo nakonec docela málo a ona sama jak se původně zjevila, tak také vymizela. Zřejmě až kamsi do povodí Visly.
Náhrada se ovšem našla, dokonce přinejmenším rovnocenná, a ne jen jedna. Třeba v podobě od prvního pohledu málo šťastného zoufalce, jemuž se přezdívalo Radotínský Rembrandt. Dlouho jsem nevěděl proč tomu tak je, dokud mi osvětlovači z Krátkého filmu nevysvětlili, že začínal v onom městečku jižně od Prahy a že se tam odtud vyšvihl s partajní knížkou v ruce jako malíř pokojů docela až k filmu. Jmenovitě k tomu krátkému.
Tam už ale zřejmě měli podobně naordinovaných talentů tak akorát, proto byl předisponován do Zábavy, i když s ještě menším efektem, než prvně jmenovaný, a ještě k tomu na hodně krátko.
Našli se však rovněž jiní srovnatelně nešťastní, třebaže ne vždy vlastní zásluhou. Například jistý Bohumil Zoul, režisér plzeňské opery. Svoji profesi jistě ovládal, jenomže jej jeho formální kolega (a kovaný spolustraník), hudební skladatel Josef Boháč, postrčil docela až k televizní režii Lazebníka sevillského, načež ta katastrofa dopadla přesně tak, jak mohla jedině dopadnout.
Přesto si v té souvislosti jistou nesrovnatelně veselejší historku přece jen pamatuji. Marta Boháčová, skladatelova bedlivě opečovávaná paní a jistě výjimečná koloraturní sopranistka, ztvárňovala v té polízanici hlavní dámskou roli, Rosinu. Uprostřed té práce nám však oznámila, že celé dva nadcházející dny nemůže v draze zaplacené Hostivaři natáčet, protože pak má v Národním Turandot. Načež mi na otázku jakou že roli přesně v tom klasickém kuse zpívá, odpověděla moje kamarádka, jistá asistentka produkce, po jejím: že přece Třetí otrokyni.
Bohužel, od přírody ješitná diva stála v tomtéž momentě ne víc jak pouhé dva kroky za námi a slyšela jistě velmi dobře.
Josef Boháč, jinak poměrně slušně zavedený skladatel a též úspěšný propagátor vážné hudby, však byl neméně složitou osobností i jako šéfredaktor Hudebního vysílání. Počínal si v té funkci ovšem nezřídka značně svérázně - viděl jsem například na vlastní oči na dveřích jeho kanceláře oficiální pracovní rozvrh se zdůrazněnými kolonkami Vlastní tvorba.
Představa, že se opravdu nechával líbat Múzami výhradně v úterý a v pátek mezi jedenáctou a třetí, mě děsí dodnes.
Na závěr si pro dnešek dovolím nadále připomenout v tomto ranku snad už jen ústředního televizního ředitele.
Celá kariéra doktora Jana Zelenky, počínající šedesátými léty, je dokonale poplatná také dalším dobám, během nichž se dokázal náležitě rozvíjet. A to až ke členství v komunistickém Ústředním výboru a z toho pocházející kanceláři dlouholetého normalizačního televizního vládce.
Sám měl ovšem i svoje slabosti, například klavíristku Mirku Pokornou, proto se zřejmě především kvůli ní rozhodl prezentovat rovněž další vlastní cílené umělecké přednosti. Když jsme natáčeli v Brně jeho dirigování tamní filharmonie, jež měla sólistku doprovázet, ujal se tedy při téže příležitosti jaksi navíc celkové režie.
Cožpak já, odasistovat ten záznam nebyl vůbec žádný problém. Muzikanti i paní Pokorná prostě zasedli, ani Zelenka se jako dirigent nikde neztratil. Snad jen stabilně osvědčený hlavní kameraman Honza Eisner mohl mít s faktickou režií, jež na něj nakonec důvodně vybyla, přece jen určité starosti.
Asi jediné opravdu vzrušivé na tom celém tedy představoval hrozen osvětlovačů, sesypaných v jinak nevídaném počtu na galerii, přímo nad nablýskaným koncertním křídlem. Stačilo ovšem docela málo, aby jeden pochopil hned a pouhým okem, že ty dobré muže nebere ani tak jakékoli hudební okouzlení, jako daleko spíš až příliš otevřený dekolt hlavní sólistky, usazené direktně dole pod nimi.
Ano, opakujme i zde nezbytně, že to rozhodně byla značně svérázná doba, to přinejmenším. A ještě k tomu taková, že nabízela určitým obskurním postavám šanci, jakou by za jiných, řekněme normálních okolností nikdy nemohli dostat.
Lze tedy jen doufat, že se stejně jako právě zmínění (do posledního), nikdy víc nevrátí ani ona samotná.
Václav Junek
(Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora)
