U Verdunu se jen tak nečůrá

Pro většinu dnešní populace představují Lipany, Bílá hora a celá moderní historie nanejvýš jen nudnou učební látku. Dovedeme si tedy stěží představit, že je pro Francouze prostor verdunského opevněného regionu naopak stálé velké téma. Jestli to rovnou není věčný předmět jejich silné adorace krvavých bojů, jež v těch místech zuřily po celých dobrých deset měsíců roku 1916.

S národní dálnicí A-4 nebyl žádný problém, provoz neunavoval, přesto jsme se ale rozhodli nezabočit doleva přímo na Verdun hned za Mázou, jak je tu běžné, nýbrž asi až po dalších pěti kilometrech, směrem na Eix. To abychom se vyhnuli hlavnímu turistickému proudu a také proto, že jsme měli v úmyslu navštívit nejprve pevnost Vaux a teprve pak že se uvidí, co dál.

Avšak proto, že se den předtím něco slavilo a těla si žádala své, zastavili jsme poprvé už někde před Vatrouville. Podotýkám ovšem záměrně, že to bylo pořád ještě v bezpečné vzdálenosti od míst, kde se především v kraji válčilo.

Hned za panketem se rozprostíral příhodný zelený lesík, a tak se neváhalo. Jenomže nebylo možné nevšimnout si hned v jeho prvním stínu pořád ještě zřetelných původních zákopů i zemních náspů. Ani rezavých restů ostnatých drátů a protipěchotních překážek, jež tam porůznu trčely z nové trávy. Nejen ale toho - nebylo těžké najít mezi těmi stébly dokonce vybělené úlomky zřetelně lidských kostí. Můžete mi věřit, že si rychlost, s jakou jsem tehdy z toho jinak bezejmenného lesa zmizel, pamatuji dodnes.

Žádný úlevný rest se nekonal a to ta místa, která se mi náhle tolik nechtělo tak hloupým způsobem znesvětit, ani z daleka nepatřila k tomu hlavnímu, co se ve Verdunu připomíná.

Maginotova linie jednou a potom ještě mnohokrát

Poprvé jsem se na Maginotku dostal teprve, když se také tam od nás konečně smělo. Mohlo to tedy být hned někdy po roce 1990, čemuž jistě nasvědčovalo také, že se při té příležitosti sešla společnost věru podivuhodná: jacísi mladí, od pohledu trampové, také ovšem naopak staří – vesměs pamětníci, kteří tehdy ještě žili. Ale s nimi také autoři, jejichž díla jsem měl důkladně pročtená, a hlavně jsem je i jejich psaní obdivoval.

Vyjmenovávat každého z nich nebudu, nerad bych na někoho zapomněl. Přitom mi přišli právě tito jinak skutečné úcty hodní pánové během oněch docela prvních zájezdů do rovněž jimi vysněné Francie vyloveně kouzelní.

Museli být tenkrát patrně všichni výrazně mladší než já. Přesto to byli především oni, kteří poletovali od jednoho pěchotního bunkru k jinému dělostřeleckému jako docela obyčejní kluci a předháněli se navzájem ve stejném gardu vším co, kdo a kolik toho o všech těch objektech dosud slyšeli, anebo četli. Daleko horší na tom obecném veselí ale bylo, že tu zmizela v jejich kapsách mosazná součástka filtračního přístroje, jinde zase v torně jiná relikvie, anebo originální smaltovaná cedulka ve francouzštině.

Za normálních okolností bych takový vandalismus dozajista odsuzoval. Byly ale zrovna tohle normální okolnosti? Nezbývá tedy, než potvrdit, že měl tento docela první přímý kontakt s francouzským betonem rovněž pro mě právě v rámci popsané výjimečné sestavy obrovskou cenu. A dodat k tomu, že u toho přesvědčení zůstalo v podstatě navždy.

Jezdívalo se podle obyčeje té doby otřískanou karosou a také celkové aranžmá zájezdu se tomu stylu zřetelně podobalo. Zájem jsem tenkrát ale měl, a tak jsem mohl jak na jakékoli výhody soustavy hotelů Hilton, tak i na podobné náhle nanicovaté vymoženosti s klidem zapomenout.

Projeli a prolezli jsme tehdy klasickou trasu – tuším nešťastnou pevností La Ferté počínaje. Poté přišly Anzeling, Fermont, Rohrbach, Latiremont, anebo snad i Simserhof a jistě Hackenberg. Viděli jsme toho tenkrát ovšem jistě ještě víc a bylo to skvělé, jen přímo klasický Hochwald z toho výběru jaksi vypadl.

Právě tuto velkou pevnost (anebo gros ouvrage, chcete-li), využívanou předválečnými nejvyššími francouzskými autoritami jako vděčný politický argument i nástroj oslňování orientálních vládců, totiž pořád spravovala armáda. Myslím dokonce, že je tomu tak dodnes.

Napsal jsem na to téma tři, anebo dokonce čtyři knihy. Všechny ovšem výrazně orientované proti slavení betonu. Snažil jsem se v nich totiž přesvědčovat zainteresovanou bunkráckou obec o holé zbytečnosti jejího věčného obdivu vůči jen o něco málo víc jak dvěma stovkám srovnatelných záležitostí z let 1936 až 1938 na československé straně. Už značná nelibost takto přímo potrefených, i  desítky zpravidla dost drsných dopisů, jimiž také reagovali, však faktickou věrohodnost tohoto mého negativního náhledu jednoznačně dokládají.

Ačkoli: ještě když jsem dával ty knížky postupně dohromady, mělo takové zaujetí nikoli nevýznamné části zainteresované veřejnosti s dalším během času jaksi vyšumět. Nic takového se ale nestalo a, budete se možná divit, jsem tomu vlastně rád.

Později jsem ta opevněná místa navštívil ještě několikrát. Porůznu v Sársku, v Alsasku, v Lotrinsku a jednou dokonce v Alpách. I v těch Přímořských, kde se rezavě vrchlíky ocelových věží tak báječně shodnou se zcela moderní architekturou vesměs procovských letovisek. Také to všechno jsem však podstoupil ve zpravidla pevném úmyslu doložit prostřednictvím vlastního příštího terénního průzkumu to, o čem jsem chtěl psát. Aby to bylo přesné do co možná posledního detailu. Právě díky této řekněme podivné zálibě jsem si ale mohl prožít v hloubkách i stínu francouzských pevností opravdu hodně. A k tomu nejednou leccos, s čím by se běžný turista prostě nepotkal.

Jako například jednoho počínajícího večera.

Stál jsem na železobetonové střeše jednoho z objektů dělostřelecké pevnosti Hackenberg a když jsem se tam odtud rozhlížel kolem dokola po temnící se krajině, spatřil jsem dobrých padesát kilometrů odtamtud, kdesi na jihovýchodě, něco, co jsem dobře znal. Štíhlou bílou věž douamontstké Kostnice – právě té, co se pod ní rozprostírá známý megahřbitov padlých z Velké války.

Pořád trčela vzhůru v posledních paprscích slunce významně jako žalující prst a zřetelné varováni zároveň. Anebo spíš jako vzdálené, i když až příliš snadno srozumitelné poselství posádkám pevností z roku 1940:My zde ležíme jako vítězové, ale vy si sem přijďte lehnout, protože nikdy nemůžete vyhrát.

Dobře vím, že právě sdělené vysloveně nadchne nejspíš málokoho. Jenomže na mě ten zážitek tenkrát právě tak působil. Protože uzavřít dosud mobilního a celkem dobře vyzbrojeného pěšáka s dostatkem osobní odvahy pod málem tři metry železobetonu nemohla být nikdy dobrá volba. Ani u nás v roce 1938.

Václav Junek

(Text vychází z osobních prožitků autora)