Článek
Dějiny kraje, v kterém se pozůstatky Wolfsschanze nalézají, nejsou nijak nepřehledné. Evropská kultura sem dorazila pozdě a její nositelé, příslušníci německých rytířských řádů, byli potřeni u Grunwaldu v roce 1410. Načež mělo trvat dalších několik staletí, než tuto vždy chudou a věčně podmáčenou jezernatou krajinu kultivovalo Pruské království. Teprve od tehdy se dá uvažovat o určité civilizovanosti, která sílila a pak i vydržela až do počátku druhé světové války. Jenomže tou dobou si už prostor východně od Rastenburgu vyvolili nacisté pro zbudování právě toho jejich monstrózního zařízení, o němž je řeč. Jistě v rámci Hitlerových kalkulací s preventivní válkou proti Sovětskému Rusku a už tenkrát.
Přišlo však ke cti teprve potom, co wehrmacht ovládl téměř celou Evropu. Respektive až v souvislosti s tím výpadem na východ, jímž nacistický režim nakonec zničil sám sebe.
Východopruský hlavní stan dosloužil pod neutuchajícím branným tlakem Rusů už v prosinci 1944. K tomu natolik překvapivým, že pro to připravená sprengkomanda dosáhla nanejvýš místního narušení zdejších betonových velkobloků. Možná včetně jejich posunutí, to ale jen jak kde. Proto musela zbytek dokonat teprve všudypřítomná podzemní voda.
Proč se relativně brzy nato stala z oněch místních restů tolik vyhledávaná turistická záležitost, to není těžké pochopit. Stejně jako proč se staly stovky okolních Mazurských jezer žádaným lákadlem a kraj přece jen ožil. Přesto se zde dodnes najdou oblasti, kam je údajně lepší nechodit, i když realita zase tak beznadějná přece jen není.
Původní obyvatelstvo bylo odsud vyhnáno hned po válce. Načež zbyla na celá příští desetiletí z jiných, ale pořád značně rozlehlých částí toho kraje jen beznadějná pustina. Dejme tedy tomu, že tamní nedohledné močály i zrádná blata mohou určité představy vyvolávat.
Přesto v tom kraji žádné zvláštní taje rozhodně nehledejte. Stejně jako bude lépe zapomenout na chiméru plavební kanálů pro skryté ponorky, nejtajnějších tamních dalších válečných zařízení či úkryty superrychlých člunů. A už vůbec zapomeňte na celou řadu tomu příslušejících konspiračních teorií, třebaže s celkovou dosavadní zanedbaností, jíž se tento nešťastný kus země nezbavil po celých posledních dobrých osmdesát let, nápadně souznějí.
Se všemi těmito relikty, ať smyšlenými, anebo skutečnými, je to totiž stejně málo nadějné jako s dnešní onoho Vlčího doupěte.
Betonové monumenty pro příštích tisíc let
I ve srovnání s tím relativním málem, co jsem měl příležitost poznávat postupně nově na Západním valu, na atlantickém pobřeží, jistě na Maginotce, anebo v dnešním západním Polsku a také jinde (třeba v Alpách), moje původní věčné pochybnosti o smyslu a skutečné hodnotě československých pevností nápadně bledly. Ponorkové úkryty v Bordeaux a La Rochelle jsem sice přímo neznal, ale když jsem si mohl konečně sáhnout na tytéž stavby už přímo v Brestu, Lorientu i Saint-Nazaize, zbavil jsem se toho tápání už docela.
Přitom stačilo přiblížit se právě k Saint-Nazaire po dálnici ze směru od Guérande a hned jste věděli na čem jste. Protože je možné pozorovat ještě daleko před městem cosi, co se zdá pocházet ze zcela jiného světa.
Nejen takto spatřený bunkr ponorkové zbraně Kriegsmarie. Rovněž jiné jsou na Atlantickém pobřeží dodnes natolik slavné, že o nich nebylo možné nevědět. Avšak proto, že jsem je znal dosud nanejvýš z historických fotografií a z válečných týdeníků, nikdy by mě nenapadlo, že by mohly být natolik kolosální.
To přinejmenším, poněvadž už z té dálky se tamní neuvěřitelné, přitom ale pořád silně působivé, ne-li přímo ohromující válečné monstrum vyjímalo mezi okolní civilní zástavbou asi jako mršina pravěkého mastodonta uprostřed hejna živých králíků.
To, čemu ten kolos konkrétně sloužil, šlo přinejmenším ze začátku na německé straně všechno docela dobře. Počty potopených tun šokovaly, ponorkoví kapitáni se slunili v centru pozornosti nacistických médií (i té Hitlerovy) a samotný Winston Churchill nemohl déle tajit, že je faktický konec Albionu prakticky na spadnutí.
Poté sice přišel ještě podobné vítězný Rok ponorkové války 1942, ale to už se Spojenci dávali jakž takž dohromady, takže udržet gradující trend dosavadního úspěchu v původním tempu začínalo být pro Němce stále těžší. A zajistit skutečně efektivní ochranu jejich Unterseebootůve francouzských přístavech zejména proti náletům RAF ještě obtížnější. Proto se sáhlo k budování dalších, tentokrát mnohem mohutnějších úkrytů pro jejich maximální počet. Právě takových, jaký jsem poznal napoprvé v Saint-Nazaire.
Doslova všechno, co se odehrálo mezi rokem 1939 až k válečnému finále, je tématem knih, filmů, ale také takové řady jiných obrazových zpracování v takovém počtu, že je dodnes nikdo uvěřitelně nekatalogizoval. Přesto považuji Ponorku za přímo ideální příklad řečeného.
Wolfgang Petersen sice ten film uvedl už v roce 1981 a přesto dodnes nenajdete srozumitelnější pohled na všeho tak zlé, čím žila zejména evropská moře během války. Přitom budí tehdejší ztráty oprávněnou hrůzu na obou stranách.
Nebudu unavovat statistikou, neboť jistě postačí uvést, že ačkoli Spojenci přišli o tisíce lodí obchodních a také významný počet těch ozbrojených, německé válečné námořnictvo v podstatě zaniklo. Přitom z původních počtů jeho ponorek zbyla nanejvýš desetina – po organizaci konvojů, zejména v důsledku markantního rozvoje příslušného druhu spojenecké techniky či stálých inovací jejích obranných i útočných prostředků.
Nikoli ovšem v poslední řadě díky odvaze námořníků pořád vítěznějšího tábora. Protože ta také sílila úměrně rychlosti, s jakou Kriegsmarine naopak upadala.
Složité mohutnosti toho obrovské bunkru v ústí Loiry jsem se nepokrytě obdivoval, to nepopírám. Stejně jako mě doslova oslnil důmysl stavebních a konstrukčních detailů, jichž si také nešlo při té příležitosti nepovšimnout.
Přesto jsem nápadně zvážněl, jakmile mi na tamní jistě zase důkladné střeše ukázali obrovskou díru – jednu z těch, které musely vzniknout jedině v rámci některého z později už pravidelných náletů bombardovacích formací britským lancasterů.
Zároveň s tím mě však napadlo, kolik asi životů těch vesměs pořád ještě hodně mladých kluků v námořnických i leteckých uniformách (jistě zase obou stran) tahle dávná strašlivá éra doopravdy stála.
Pomine sice mnohé. Můžeme si být ale jistí, že ponorkové megakryty jak v Brestu, tak v La Rochelle, budou zároveň strašit i udivovat svou neskutečnou mohutností ještě hodně dlouho. Stejně jako ten první, jenž ve mně vzbudil takový respekt v Saint-Nazaire.
Nechci zbytečně hanět, ani planě podceňovat. Ale přál bych stejný prožitek všem věčně umanutým zastáncům české betonové zdi. Anebo spíš slepé uličky.
Zdroje:
Hitlerovo Vlčí doupě, Zdeněk Hák
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vl%C4%8D%C3%AD_doup%C4%9B
Václav Junek
