Článek
Jenomže ono tomu tak ani zdaleka nebylo, protože se ve skutečnosti podepsal pod věru úctyhodnou řadu dalších neméně kvalitních děl filmových i televizních zejména potom. Například pod Světáky (v roce 1969, s triem Libíček, Sovák, Brodský) a třeba Noc na Karlštejně (o čtrnáct let později, s Janou Brejchovou a zase Vlastimilem Brodským, rovněž v hlavních úlohách). Přitom se domnívám, že Podskalského osobně charakterizuje mimoděk nejlépe postava Měšťana, jíž se ujal ve druhém hereckém plánu Menzelových Postřižin.
Mám tím na mysli toho od pohledu již postaršího, nadmíru solidního pána, jenž se tolik obdivuje záplavě plavých vlasů uhrančivé Paní sládkové, a to i když potom už nejsou. Samozřejmě, že především se stálým zřetelným erotickým podtextem toho svého nikterak nezakrývaného interesu.
Co se týče vztahu Zdeňka Podskalského k vlastní práci a k hercům, s nimiž pracoval, řekl bych, že jej vystihuje nanejvýš příhodně následující příhoda: kolem roku 1974 jsme dávali dohromady s bratrem Petrem, produkčním Krátkého filmu, po Karáskovi v Lázních a před pozdější Poslední lečí Alfonze Karáska, ústřední scénu prostřední části onoho dodnes nezřídka reprízovaného triptychu s Milošem Kopeckým. Herců bylo připraveno docela dost, stejně jako úměrně tomu členů rozsáhlého štábu, a volně přihlížejících ještě víc.
Ještě ale než to gigantické hromadné natáčení skutečně započalo, nechal mě pan režisér ztišit nedohledný dav, shromážděný dole pod ním, načež se ujal slova asi v následujícím smyslu: Jen se rozhlédněte a podívejte se, kolik nás a všeho musí být zapotřebí, aby si pak mohla říci i poslední babička doma u televize: to byla zase pěkná blbost!
Přitom uvádím tehdejší významnou koncovku té řeči záměrně v tom autentickém znění, v jakém jsme ji tenkrát od něj doopravdy slyšeli.
(Rovněž tento Karásek, tentokrát Na svatbě, chcete-li To byla svatba, strýčku, vyšel Zdeňkovi Podskalskému skvěle, i na jeho tehdejší glose vskutku něco bylo – nikdy předtím a zřejmě jen málo kdy potom bylo totiž bezpodmínečně třeba svézt najednou do jakési vísky, zapadlé až kdesi na blatech západně od Soběslavi, pomalu třicet pražských vyslovených hereckých jedniček té doby. Dokonce včetně Dagmar Veškrnové, jenže ta na to samé datum podepsala podle svého zvyku kromě té naší, exkluzívní, ještě další nejméně tři jiné smlouvy.
Právě proto jsme mohli vítat v té pustině nejpozději už kolem poledne onoho velkého dne hned několik reprezentantů jiných produkcí, kteří si k nám pro ni přijeli. Tuším od dramatiků z televize, také odjinud a posléze i někoho z Barrandova.
Příjemní ani zdvořilí, natož milí, přitom samozřejmě nebyli ani jeden – našemu šoférovi ovšem stačilo poslechnout bratra Petra, přivstat si ve čtyři ráno a být pak v Praze na Žižkově pro začínající herečku z nich všech úplně první.)
Pan režisér pocházel z podšumavských Malenic a nejenže se s tímto svým zemitým původem nikterak netajil, nýbrž právě naopak, vysloveně se jím honosil. Zrovna tohle ovšem s sebou nemohlo nepřinášet větší principiální rozpor, neboť samotný kontrast mezi takovou přirozenou zemitostí a vším, čím se jevil svému okolí jako nanejvýš kultivovaná a vůbec mimořádná mužská autorita, nemohl být zřetelnější. Myslím však, že už v tom vězela výrazná část Podskalského celoživotního problému.
Jistě, pohyboval se běžně, lehce a snadno ve společnosti sobě rovných a samotné aranžmá interiérů jak v oněch Malenicích, tak především v malostranském domě, v němž obýval horní patro i se známou obytnou věží, toho o něm napovídalo hodně. Na druhé straně jsem z něj ale míval dojem, že se ve skutečnosti bojí, jak mnoho jej od ostatních tolik vyděluje – včetně jemu vlastního mnohostranného vzdělání a míry intelektu, šíře mimořádných zájmů a, konec konců, i té sbírky hodin i dalších velevzácných antikvit, kterou kolem sebe roky s takovou pečlivostí shromažďoval.
Proto se, jak rovněž soudím, retoval dopředu před svými pochybnostmi tím, jak se oblékal, noblesním jednáním a také zlatým cvikrem, pro tu dobu jinak absolutně nepřijatelným. Žil zkrátka, pevně pro to rozhodnut, vlastní život ve svém separovaném světě.
Přesto jsem na něm nezřídka pozoroval zřejmý vděk, s jakým přijímá sebemenší známku upřímných sympatií okolí, jestliže odtamtud něco takového cítil.
Jako málokterý jiný ze všech jemu alespoň přibližně rovných kolegů však přišel ke svému umění přímo, tedy bez jakékoli předchozí odbočky. Věnoval se totiž po tom, co zanechal původních plánů na jakékoli herectví (třebaže se později několika dramatických rolí skutečně zhostil, jistě i kromě toho Měšťana), od mládí jen a jen přípravě vlastní příští režie. Což se mu vyplatilo, vcelku brzy, a ještě k tomu se zřejmým a patrně nikdy tak docela neutuchajícím úspěchem. Dokázal si totiž vybudovat ve svém žánru pozici zřetelně neotřesitelnou.
Je tedy podepsán zdaleka nejen pod těmi třemi postupnými Karásky, zároveň ovšem pod řadou podobně hledaných filmových veseloher i stejně stylizovaných televizních programů. Tím mám na mysli například dnes už zřejmě nezjistitelný sled Kabaretů u Zvonečku, jiné vysloveně zábavních programy či revue, anebo jeho filmová, populárně naučná Dostaveníčka.
(Mimochodem, i zde mohu posloužit vlastním překvapením do jaké míry přistupoval pan Podskalský jako jeden z mála ostatních režisérů připraven k natáčení i v takových případech.
Věděl totiž dopředu úplně všechno, snad až do posledního detailu, jak o současném Novém Městě nad Metují i s jeho širším okolím (kde se všude tenkrát konkrétně točilo), tak o tamní historii. On, roduvěrný Jihočech, který přece v těch místech vůbec nemohl být doma.)
Neříkám, že jsem měl ke Zdeňkovi Podskalskému kdovíjak blízko, to z již naznačených důvodů snad ani nešlo. Odpracoval jsem toho pod jeho autoritou ale docela dost a důvodně si jej vážil (což trvá bezpečně dodnes).
Když jsem u něj kolem roku 1976 končil pro jistou jinou příští práci, jen zamrkal překvapeně očima, promnul cvikr a se vší vážností odtušil, že je to škoda, protože se mu se mnou dělalo dobře. Takže se nedivte, že se mi jevily veškeré Řády práce a jiná případná ocenění té doby nanejvýš jako nadbytečné cetky také už tenkrát.
Václav Junek
(Text vychází z osobních vzpomínek i prožitků autora, čerpá z jeho knih
Zábavní umění v šesti kapitolách a jeho Mistři (OLYMPIA/ARTES, 2017),
Lucerna, její čas a její lidé (C-PRESS, 2011), Umřít pro film? (OLYMPIA, 2017)
Jak jsem je zažil já (OLYMPIA, 2022)
