Když dětem nosí dárky kartely: Jak mexické narkomafie budují svůj „lovebrand“

Má známá novinářka, pracující v mexické televizi, mi kdysi prozradila, že jeden z největších a nejbrutálnějších místních kartelů má své oddělení propagandy. Stará se mimo jiné o monitoring médií, tak jako je to zvykem u PR oddělení politických stran nebo velkých firem. Když narazí na zmínku o sobě samých, která se jim nezamlouvá, kontaktují autora a dají mu většinou nabídku, „která se neodmítá“. Jde o to zařídit, aby už příště takové články nepsal. V lepším případě na to jdou domluvou.

Jinému uznávanému novináři v Mexiku, kterého znám, ale nebudu ho tady jmenovat, jistý velmi vlivný člověk položil otázku: „Co by sis přál?“

Jednalo se o zveřejnění třaskavého rozhovoru v závažné kauze prorůstání organizovaného zločinu do nejvyšších pater místní politiky. Cílem bylo, aby rozhovor na poslední chvíli nevyšel.

„Já nic nechci,“ odmítl ho novinář mezinárodní stanice.

„Každý něco chce. Řekni si o cokoli a budeš to mít. Doporučoval bych ti něco chtít,“ řekl mu vlivný Mexičan.

Pokud si dobře vzpomínám, rozhovor nakonec přece jen nevyšel. Ne však kvůli zastrašování, nýbrž z nějakého důvodu techničtějšího rázu. Šlo mi o to ukázat na případech, které se skutečně staly, jak opatrně si mexické drogové kartely hlídají svou publicitu a veřejný obraz.

Není překvapivé, že organizace s tak obřím dosahem a vlivem mají své vnitřní orgány pečlivě strukturované. Mají svá právní a účetní tělesa, ozbrojené frakce, které svou profesionalitou nezřídka předčí národní vojsko. Málokdo by však čekal, s jakou vervou si opečovávají svou „značku“. Slovy dnešního marketingu bych se nebál použít výraz „lovebrand“. Tedy termín, který se používá u firem, jimž se podaří šikovným budováním své image vytvořit silné pouto k jejím zákazníkům. I když v našem případě není prostředkem ani tak image či slevové akce, jako spíš podvědomý strach z neuposlechnutí.

Je běžnou praxí, že se kriminální organizace vlísávají do přízně obyvatel různými nechtěnými pozornostmi, které se lidé bojí odmítnout. Podobně jako u zmíněných novinářů, dostanou nabídku, která se neodmítá.

V posledních letech se v Mexiku opakovaly případy, kdy se karteloví zabijáci objevili s dárkovými krabicemi na zaplněných náměstích, kde je lidem rozdávali. Třeba s televizemi nebo hračkami pro děti. Obyvatelé obvykle dobře věděli, že si tím zločinci kupují jejich loajalitu, ale strach z následků případného odmítnutí daru byl větší. Ostatně v chudých oblastech přijde jakákoli pozornost vhod.

„Získání podpory komunity je pro soupeřící kartely, které bojují o územní kontrolu, klíčové. Obyvatelé měst jsou nejlepšíma očima a ušima, v jaké mohou kartely doufat,“ poznamenala trefně novinářka Deborah Bonello. I ostatní odborníci se shodují, že se ze strany kartelů nejedná v takových případech o altruismus, nýbrž vypočítavost.

Posledního dubna letošního roku, kdy se v Mexiku slaví Den dětí, se náměstí v Apulcu zaplnilo rodiči s dětmi. Obec s pár sty obyvatel leží přesně na pomezí států Zacatecas a Jalisco, kde znepřátelené kartely z obou států svádějí bitvy o vliv. Večer dorazila kolona dodávek s krabicemi na korbách. Vyskákali z nich muži a začali rozdávat dárky, které na sobě podle svědků měly nápisy odkazující k jednomu ze dvou největších a nejobávanějších drogových kartelů v zemi, Jalisco Nu*va Gener*cion (CJ*G).

„Veselý den dětí vám přeje CJ*G,“ stálo podle dostupné fotografie na jedné z hraček.

Dospělým bylo jasné, že nejde o žádné milodary jako spíš o budování armády svých příštích spojenců. Někteří se nebáli ani veřejně promluvit: „To, co předvádějí, je výsměch. Jak můžou přijet rozdávat hračky dětem, kterým vzali rodiče? Jak se můžou vydávat za dobráky, když nám ukradli náš klid?“ rozhořčil se pro deník Dominio Público jeden z občanů, podle kterého by kartely měly spíše vrátit lidi, které unesly.

Podobná akce se uskutečnila o loňských Vánocích v hlavním městě státu Jalisco Guadalajaře. Příslušníci zmíněné organizace vjeli do odloučené čtvrti metropole na pickupech ozdobených vánočními světýlky a na korbách nechyběly ani obrázky zasněžených sobů, nafukovací Santa nebo sněhulák. Údajní karteloví sicarios, tedy profesionální zabijáci, pak seřazeným lidem rozdávali dárky se slovy, že stát pro ně nic takového nezařídí.

Kartel si přitom dal záležet, aby se o jejich „samaritánství“ lidé dozvěděli. Videa a obrázky, kterými by možná i obměkčili srdce neznalých sledujících, se rozletěla do světa. Dokonce i mexický prezident Andres Manuel López Obrador musel zasáhnout, když vyzval občany, aby nepřebírali podobné dary od kriminálních organizací. Jenže jak už jsem se pokusil vysvětlit výše, to se snadněji řekne někomu, kdo nežije ve všední realitě mexické nižší třídy.

Ještě hůře se říká NE, když stát není schopen zajistit pomoc lidem v případě přírodních katastrof nebo jiných humanitárních krizí. Tak jako to bylo během pandemie covidu-19, kdy to byly právě kartely, které zásobovaly některé venkovany potravinami, léky či hygienickými potřebami. Zapojila se i dcera El Chapo Guzmána, která organizovala (video) dodávku životně potřebných nezbytností v krabicích zdobených notoricky známým portrétem jejího otce, odsouzeného v USA na doživotí za obchod s drogami.

Tehdy jsem oslovil mexického novináře Oscara Balderase z deníku Milenio, který se na problematiku drogového podsvětí zaměřuje. Také on mě tehdy ubezpečil, že se ze strany kartelů nejedná o dobročinnost. „Tady nejde o žádný výraz solidarity nebo o to, že by kartely ty lidi milovaly. Potřebují si získat jejich podporu a taky pootřebují jejich mlčenlivost. Je to laskavost, za kterou si jednou nechají velmi draze zaplatit,“ řekl mi pro článek, který tehdy vyšel v Deníku N.

Ten samý novinář se v minulých dnech na vlastní oči přesvědčil, že kartely už využily i situace, která nastala v Acapulku po říjnovém řádění hurikánu Otis. Sám jsem na místo dorazil jen tři dny po katastrofě a byl jsem svědkem toho, jak mnozí lidé přišli o své domácnosti a zdroje jídla či pití. Bylo jasné, že pokud jim stát brzy nepřijede na pomoc, udělá to za něj někdo jiný.

A stát skutečně nejednal, nebo alespoň ne dostatečně. Při naší další návštěvě počátkem listopadu městu nadále scházela základní infrastruktura, na mnoha místech dosud chyběl přísun vody, jídla a energií. Řada obyvatel milionového města živořila ve špíně a troskách domů. A tak se v očích kartelů mohli stát potenciálními novými rekruty.

Balderas byl prý svědkem toho, jak muži zahalenými obličeji rozdávali přinejmenším dvou stovkám potřebných vodu, fazole, toaletní papír a další základní potřeby. Ačkoli se neidentifikovali na první pohled s žádným kartelem nebo organizovanou skupinou, mnohé podle Balderase naznačuje to, že přijeli v dodávkách se zatmavenými skly a chybějícími registračními značkami. Jak to bývá u kartelů zvykem. „Hlad se neptá, od koho to je,“ komentoval to jeden z mužů, kteří pomoc přijali.

I tak je ale dobré mít se na pozoru před těmi, kdo se náhle zjeví ve dveřích s dary. Nemusí to být tak nezištné, jak se zdá.