MDŽ v Mexiku: Holky jdou do ulic pomlátit se za své bezpečí. Kladiva a Molotovy s sebou

V Mexiku podle statistik zavraždí denně v průměru přes deset žen, každoročně úřady evidují kolem tisíce „feminicidios“, tedy vražd přímo motivovaných skutečností, že obětí je žena.

V uplynulém roce evidoval Výkonný sekretariát Národního systému veřejné bezpečnosti 3754  zavražděných žen (z celkových 31 tisíc vražd v zemi), z toho třetina, konkrétně 947 případů se vyšetřovalo jako femicida (viz box), zbytek (2807) jako „prostá“ úmyslná vražda (homicida). Což z loňska činí rok s druhým nejvyšším počtem ženských obětí tohoto trestného činu po roce 2019, který skončil s 2875 oběťmi.

Ojedinělé nejsou ani případy, kdy se brutality na ženách dopouští samy státní orgány, například policie (o svých vlastních zkušenostech s mexickou policií jsem psal nedávno tady). Podle aktivistek a aktivistů je na vině v mexické společnosti hluboce zakořeněný machismus, k tomu rozšířená beztrestnost pachatelů a nečinnost autorit. Ty se dušují, že podnikají kroky potřebné k napravení situace, která se podle nich lepší.

Realita však mluví jinak. Ženy i muži se proto chodí domoci spravedlnosti do ulic. Každoročně na Mezinárodní den žen 8. března procházejí desetitisíce lidí hlavním městem Ciudad de México, které pro ten den symbolicky opanuje fialová či zelená barva - a taky se zatlučou výlohy a opevní památky v historickém centru. Průvod vrcholí před prezidentským palácem na hlavním náměstí Zócalo, kde už vše probíhá v režii radikálních skupin feministek a situace bývá vyhrocená.

Většina manifestací sice probíhá v poklidu, přesto je však doprovází agrese a výtržnosti, obzvlášť v čele průvodu.

Loni jsem se akci vydal zdokumentovat. Jak už bylo řečeno, hlavní část pochodu se nesla v poklidu a účastnice si vystačily s pokřiky a transparenty. Občas se z něj jednotlivkyně utrhly posprejovat okolní sochy nebo budovy. Takových výpadů přibývalo, jak se dav sunul dál do centra města. Některé z ženy byly maskované a vyzbrojené kladivy vysklívaly cestou k hlavnímu náměstí nezabedněné výlohy, zastávky nebo reklamní poutače.

Před prezidentským palácem, kde už od předešlých dní čekaly vztyčené kovové bariéry, se pak strhlo očekávané každoroční peklo. Radikálky oblehly zátarasy a tloukly do nich kladivy, palicemi i pěstmi, občas na ně namířily sprej prohnaný přes zapalovač. Nazpátek se jim dostávalo pepřákové sprchy, takže mnohé z nich končily v péči zdravotnic.

Podle zpravodaje španělské agentury EFE byla na místě zabavena nejen kladiva, ale i rachejtle, bourací palice a některé skupiny měly u sebe Molotovovy koktejly. Ostatně jak to před pár lety dopadlo na Zócalu s jednou takovou podomácku vyrobenou bombou, se můžete podívat na tomto videu:

Vydržel jsem fotit asi hodinu, než mi nad hlavou zapráskal paralyzér a proti mě stály tři holky v kuklách, z nichž jedna ke mně napřahovala kladivo s ostrým koncem a dávala mi důrazně najevo, abych vypadnul. Dlouho jsem se nerozmýšlel.

Tvrdé jádro na místě zůstávalo až do večera a na náměstí vzplanulo několik ohňů. Podle oficiálních zdrojů bylo v ten den zraněno a hospitalizováno osm žen z řad demonstrantek i policistek. Rok předtím jich bylo desetkrát víc.

Moje osobní glosa na závěr: Asi nikoho netěší pohled na zdemolované město, které když se po měsících konečně opraví, čelí už dalšímu podobnému nájezdu agresorek. Stejně jako je přes čáru máchat někomu kladivem před obličejem jen za to, že čůrá vestoje. Znám dokonce feministky, které se dříve různých manifestací včetně této každoročně účastnily, ale loni mi řekly, že do průvodu nešly právě kvůli frakcím, které dělají snažení těch ostatních medvědí službu.

Ať chceme nebo nechceme, realita je taková - a známe to i my z Česka - že dokud protest nezasáhne citelně peněženky těch, co tahají za nitky, nic nezmůže. A může si Tomáš Klus zpívat protestsongy před zaplněnou Letnou jako o život, ale v nedaleké Strakově akademii se tomu dál budou jenom smát, protože zabolí je leda tak uši. Ne že bych si sice za roky v Mexiku všiml, že by každoroční trestné výpravy a následné opravy města měly nějaké hmatatelné výsledky vedoucí k lepšímu postavení žen. Alespoň je to ale téma, které se jen tak ze společnosti nevytrácí. A pro ženy to může být alespoň malý pozitivní signál, že nejsou v boji s přesilou osamělé.

I když připouštím, že některé z těch holek v kuklách v čele průvodu si pod záminkou šlechetného boje o svá práva jdou 8. března s chutí doplnit adrenalin, tak jako to jiní dělají o nedělích na stadionech, a i když se mi jejich běsnění nijak nezamlouvá, tak mám i pro ně pochopení. Můžete jim nadávat za násilnosti, ale až se vám domů nevrátí dcera, přítelkyně, sestra - tak jako se to tady denně děje - půjdete příště 8. března taky vypalovat ulice. A to říkám jako někdo, kdo dostal od těchhle typek skoro kladivem po hlavě. Ale co je hlavní, kvůli pár vyšinutým jednotlivcům/jednotlivkyním by se neměla odsoudit podstata jejich protestů, která by v tomhle případě měla být celému civilizovanému světu vlastní. Mnohem víc než patetická vyznání a povinné pugéty na 8. března.