Článek
Kečuánština je v současnosti nejužívanější indiánský jazyk na světě. Jako úřední jazyk své říše ji zavedli Inkové. „Inka“ znamená král nebo vládce, nejde tedy o žádný národ. Naopak příslušníci vládnoucího inckého rodu mezi sebou mluvili zatím neurčeným jazykem, kterému jejich poddaní nerozuměli (uvažuje se o nějakém aymarském dialektu); tomu odpovídá i kečuánské označení vlastního jazyka runa simi, což znamená něco jako „lidová řeč“.
Na krátkou dobu říše Inků ovládala velkou část andské oblasti i pobřeží Tichého oceánu od dnešní jižní Kolumbie až po střední Chile a přilehlou část Argentiny. V šíření kečuánštiny, pocházející z okolí někdejšího hlavního města říše – Cuzka, však dlouho pokračovala i španělská koloniální správa, pro níž bylo jednodušší učit se jen jeden domorodý jazyk. Obrat nastal po povstání Tupaka Amarua II. od roku 1780, kdy naopak byla kečuánština zakázána, ale to už se blížil konec koloniální éry. Dodnes jde však převážně o jazyk mluvený, kde většinu písemnictví představují (katolické) náboženské knihy. Kečuánského původu (nebo aspoň z kečáunštiny převzaté) jsou však i slova jako kondor, lama, puma, nebo takové zeměpisné pojmy jako Andy či Apurímac (horní úsek Amazonky).
Podobnosti náhodné i nenáhodné
Kečuánské „mama“ a „tata“ (tayta) znamená totéž, co v češtině (když přimhouříme oči nad nepoužíváním dlouhých samohlásek). Daly by se spřádat fantazie o tom, že tato slova zapsal nějaký vzdělanec evropského původu (třeba i s českými kořeny), a vnutil tím domorodcům evropskou verzi pod záminkou, že se nemohly shodnout různé kečuánské dialekty? Těžko. „Mama“ byla už součást titulu manželky prvního (spíše mýtického) Inky. „Mamay“ a „taytay“ jsou i společenská oslovení cizího muže/ženy (hlavně střední či starší generace) (podobné je to i v jihoamerické španělštině, která přitom uplatňuje svou typickou zásobu zdrobnělin – snadno se tedy setkáte s oslovením jako „mamita“ nebo „papecito“ i od někoho, kdo určitě není váš potomek…).
„Michi“ (často v mírně odlišné podobě) znamená kočku. Naopak „yawar“ (nebo ve španělském přepisu yahuar – včetně jména jednoho z Inků) není jaguár (ten je jen „puma“, která je mimochodem i častou součástí místních názvů nebo příjmení), ale krev. „Qanchis chunka qanchisniyoq“ není výňatek ze slohové práce na téma Prase – nejlepší přítel člověka, ale jen číslovka sedmdesát sedm.
Vedle spousty slov přejatých bez velkých změn ze španělštiny jsou i taková, která vznikla překladem základu španělských či jiných cizích slov. Třeba dny v týdnu: pondělí – killachay = „den Měsíce“, stejně jako v románských i germánských jazycích (včetně španělského lunes). Podobný základ, i když ne vždy podle španělského/latinského vzoru, mají i názvy pro úterý (atichay), středu (qoyllurchay) a pátek (ch‘askachay). Čtvrtek – illapachay – je „hromový den“, odkazujíc na německý Donnerstag (případně i den Thora – boha hromu – v angličtině a severských jazycích). Rovněž neděle – intichay – odpovídá „slunnému dni“ či „dni Slunce“ po germánsku. Zvláštní zmínku a malou odbočku od tématu si zaslouží sobota…
Není duha jako duha
Sobota se řekne k‘uychichay – „den duhy“. Těžko bychom hledali inspiraci v evropských jazycích. Zato hlavně v Cuzku a okolí můžete vidět spoustu duhových vlajek – ovšem nejen v sobotu. Že by nějaká trvalá oslava sexuálních menšin? Kdepak! Zdejší duhové vlajky mají sedm barev (ty v průvodech zmíněných menšin by správně měly mít jen šest) a údajně pocházejí už z inckých dob jako národní symbol. Dokonce i třeba průvodce od Lonely Planet výslovně varuje před nedorozuměními, jaká duhové vlajky občas způsobují…
Pikču sem, pikču tam
Machu Picchu (v mapách i jinde se setkáme hlavně s tímto španělským zápisem) je „Stará hora“ (případně st. vrchol/pyramida). Pikchu Pikchu je vyhaslá sopka (název snad vyjadřuje několik dílčích „pyramid“ v poměrně ploché vrcholové části) v jihovýchodním Peru poblíž města Arequipa (areq = sopka; je jich tam v okolí více, a to i činných). V mapách je ovšem „pošpanělštěná“ verze názvu – Pichu Pichu…
A hned na kraji ekvádorského hlavního města (Quita) se zdvihá sopka Pichincha (kam už vede i lanovka). Nazvaná je snad podle ptáka z rodu strnadec (české jméno příslušný druh nemá). Jak psal už Petr Jakeš ve výborné knize Cesty za Hefaistem, v souladu s geologickou (či vulkanologickou) realitou se vyhaslý kužel jmenuje Ruku Pichincha (ruku znamená rovněž „starý“, ale s důrazem na sešlost či zchátralost), zatímco aktivní kužel Guagua Pichincha. „Guagua“ znamená v ekvádorské „Quichua“ (tedy jednom z mnoha nářečí) dítě – v „normální“ kečuánštině wawa (což by se španělsky nepochybně zapsalo „huahua“ – jako Huascarán, Huancayo, huanaco…).
V Ekvádoru se navíc podle sopek jmenuje i většina andských provincií: Cotopaxi, Chimborazo, Tungurahua… a takovou „krajskou“ sopkou je i Pichincha, pod níž spadá i hlavní město. Jestliže tedy např. turista na náměstí v Quitu konstatuje: „Jsem v Pičinče“, nedopouští se tím žádné dezinformace.
Černý – otrok – milenec…
Barvy: bílá – yuraq, žlutá – q’ellu, červená – puka, modrá – anqas, zelená – q’omer, hnědá – ch‘unpi. Yana je černá, ale také – pozor, citlivější povahy, držte se! – „otrok“ nebo „sluha“! Víme, kdo černé otroky do tehdejšího místokrálovství Peru přivezl. Indiáni ve španělských koloniích teoreticky zotročováni být nesměli, i když fakticky na tom většina z nich byla ještě hůře, než ve stejné době nevolníci v Evropě.
Ve vztahu k černochům bylo každopádně pozoruhodné povstání Tupaka Amarua (který měl předky mezi Inky, ale i bělochy): brzy vydal dekret o osvobození černých otroků. Ti se pochopitelně hojně přidávali do vojska povstalců. Tupaq Amaru (takto se píše kečuánsky a znamená to něco jako „třpytící se had“) navíc osobně dohlížel na symbolicky důležitou popravu nenáviděného guvernéra, kterého oběsil jeho někdejší černošský (někde se uvádí černošsko-indiánský) otrok! To byla pro španělskou koloniální moc opravdu nevídaná potupa. Definitivně se černí otroci dočkali svobody někdy kolem poloviny 19. století. Dnes je snad už důležitější další význam slova yana: partner(ka), přítel, milenec…
„Dvousrdcý“ pokrytec a jiná spojení
Ve slovních složeninách si kečuánština nelibuje tak jako němčina nebo (v kombinaci se zkracováním) „sovětská politická“ ruština. Runaka je „lidský odpad“; co asi znamená samotné aka, si můžeme představit z další složeniny akawasi = záchod. Wasi – dům, domov, pokoj – se používá v mnoha kombinacích: mik(h)una wasi – jídelna, puñuna wasi – ložnice, supay wasi – peklo (mimochodem čerti – supaykuna – jsou ve zdejší kultuře vždy bílí…), waq‘a wasi – blázinec. Pokrytec se řekne iskay sonqo, což doslova znamená „dvě srdce“. Urpi sonqo znamená „prosím“.
Něco o pravopisu a výslovnosti
Stejně jako ve španělštině se ch čte jako „č“, a ll jako měkké „l“ nebo „j“. H se čte jako „ch“. Nepoužívá se řada základních latinských písmen (b, d, f, g, j, v, x, z, dokonce ani samostatné c); „ň“ se píše s vlnovkou stejně jako španělsky. Na první pohled jediná hláska navíc oproti španělštině je „š“ (psáno sh). Ale k tomu je třeba přičíst souhlásky chh, ch‘, kh, k‘, ph, p‘, qh, q‘, th a t‘. A to už tak jednoduše nevypadá… kromě toho se psaní „h“ nebo čárky navíc často nedodržuje (včetně některých „učebnic“ kečuánštiny…). Ale vždycky se můžete vymluvit na používání jiného nářečí, resp. neznalost toho místního. Nakonec ani místní španělština se se spisovnou kastilštinou příliš dokonale neshoduje, i když objektivně je určitě jednodušší. Zkrátka domluvit se v exotické zemi vyžaduje trochu úsilí, které ale určitě stojí za to.
Podklady:
Jižní a Střední Amerika – jazykový průvodce. Lingea, Brno, 2013.
Diccionario bilingüe Español - Quechua, Quechua – Español. Editorial Roc, Cusco, 2015.
Aprende Quechua fácil. Editorial Paco, Arequipa.
