Článek
Když se setmí a zhasnou světla, ložnice může ožívat temným dramatem.
Ve chvílích, kdy lidé usínají vedle svého partnera, zdá se, že vládne klid a harmonie. Jenže i tam, kde panuje láska a důvěra, se mohou v postelích odehrávat znepokojivé scény: incest, hetero i homosexuální násilí či „pedofilní“ napadení. Nejde však o lidské příběhy. Skutečný pachatel - štěnice - je mnohem menší a nenápadnější, jehož intimní život bývá často přehlížen. Štěnice jsou známé především jako nepříjemní parazité, ale méně se ví, že pokud je vaše ložnice zamořená, odehrává se v ní drama, které by vystačilo na kriminální spis. Jejich intimní život je plný praktik, jež by nám připadaly nejen morálně nepřijatelné, ale přímo šokující. Přesto právě tyto kruté, zdánlivě „monstrózní“ strategie rozmnožování zajišťují těmto parazitům přežití a úspěch v lidských obydlích. To, co se na první pohled jeví jako noční můra, je ve skutečnosti fascinující příběh o přizpůsobení a biologické realitě – a právě tomu se budeme věnovat v tomto článku. Jsou „dramata“ štěnic v lidských ložnicích novinkou? Podle letošních vědeckých poznatků nikoli – pokud vás zajímá historie soužití, více se dočtete v předchozím článku Štěnice, nebo pes? Vědci zjistili, kdo se k člověku v pravěku připojil dříve - Médium.cz
Samice štěnic nemají vnější pohlavní orgány – traumatická inseminace
Děsivý popis bizarního sexuálního života štěnic nelze začít jinak než popisem tzv. násilné traumatické inseminace. Co to je? Představte si, že samice štěnic nemají „tam dole“ žádný vchod pro páření – t.j. žádný klasický genitální otvor ani vnější pohlavní orgány. Samec si proto musí poradit trochu… děsivě: jeho pářící orgán (penis) má tvar ostrého bodáku, kterým propíchne břišní stěnu samice a vstříkne spermie přímo dovnitř těla samice. Ano, zní to jako hororová scéna, ale pro štěnice je to tak nějak „normální“… Aby samice přežily tyto traumatické procesy, vyvinuly si uvnitř břicha speciální a relativně odolný koutek – spermalege – místo, kam samci bodcem míří. Vnější tkáň břicha se v tomto místě po bodnutí rychle hojí a snižuje riziko infekcí. Toto místo slouží i jako „skladiště“ k dlouhodobému uchovávání spermií. Traumatická inseminace je vlastně bizarně děsivý „hack“ od matky přírody: samci mohou oplodnit více partnerek bez složitých namlouvacích a pářících ceremonií, jaké najdeme u jiných druhů hmyzu. V řídkých populacích tato „bez-výběrová“ a nekonsensuální strategie zajišťuje, že žádná samice nezůstane neplodná a populace roste. Extrémní, trochu děsivé, ale zároveň efektivní.
Samci k sexu preferují „věstonické štěnice“ s objemným zadečkem
Samci štěnic mají své sexuální preference. Nejvíce je lákají takzvané „věstonické tvary štěnic“ …s pořádným zadečkem. A nejde o žádný estetický tělní parametr štěničí královny krásy, ale o praktickou záležitost. Čím větší zadeček tím více je naplněn lidskou krví! Samice totiž musí pravidelně sát, aby mohly produkovat vajíčka, a po nasycení se jejich tělo zvětší až o 300 %. Vědci zjistili, že právě tato „obézní“ postava samic přitahuje více pokusů samců o páření a zároveň snižuje jejich schopnost vzdorovat – což znamená, že samci mají vyšší šanci na úspěch. Takže, pokud jde o štěnice, velikost opravdu má cenu – hlavně pokud jde o zadeček naplněný krví! Evoluce zkrátka našla způsob, kdy samce efektivně nalákat, aby neplodnějším samicím nemohli moc odolat (Reinhardt, 2009).
Jsou štěnice „promiskuitní“ a mohou být samci štěnic impotentní?
Ano. U štěnic jsou „promiskuitní“ obě pohlaví, přičemž samec však má tendenci obvykle mít více partnerů než samice. V laboratorních podmínkách se samec páří s desítkami samic, zatímco samice přijímá (či spíše je nucena přijmout) méně partnerů. Tento rozdíl souvisí s traumatickým inseminováním, které samici poškozuje a omezuje četnost páření. Obě pohlaví jsou tedy promiskuitní, ale samec výrazně častěji než samice (Tan 2019). Štěstím pro samice štěnic je, že potence samců k páření je omezená. Ačkoliv se samci snaží šetřit – na jeden „akt“ spotřebují pětinu své zásoby semenné tekutiny a asi desetinu spermií – ani to jim moc nepomůže. Zatímco spermie se nevyčerpávají tak rychle, zásoba tekutiny klesá mnohem rychleji a stává se hlavním omezením dalšího páření. Bez tohoto „transportního média“ totiž nemohou samici efektivně oplodnit. Takže i u tak extrémně se rozmnožujícího hmyzu, jako jsou štěnice, existují jasné fyziologické limity samčí „potence“ – a i ty nejvytrvalejší samce asi občas čeká „v posteli“ selhání (Reinhard, 2009).
Mají samice nějakou obranu před nežádoucím sexem?
Představte si samici štěnice uprostřed houfu ostatních. Samci jsou neodbytní a stále se jí snaží „sexuálně obtěžovat“. Na první pohled by se mohlo zdát, že nemá šanci se bránit. Ale není to úplně pravda. I když je situace složitá, samice má několik triků. Výzkumy ukazují, že postupně zvyšují své vyhýbací reakce podle toho, kolik „nežádoucích setkání“ už zažily. Jinými slovy: čím více jich musí snést, tím aktivněji se snaží uniknout, a celá akce pak trvá kratší dobu. Nicméně vědci zjistili že: „I když samice disponují určitou pružnou strategií vyhýbání, pozorované míry inseminace jsou blíže optimu samců než samic“ (Yan, 2024). Útěk se proto stává hlavní obranou. Samice jednoduše opustí shluk, kde je samečků příliš mnoho, a vydá se na vlastní cestu. Tento krok má dvojí efekt: snižuje riziko, že bude dál neustále napadána, ale zároveň tím nechtěně pomáhá šířit infestace štěnic do nových míst. Její útěk je tak paradoxně strategií přežití i „rozmnožovacím nosičem“ pro druh – a pro člověka znamená špatnou zprávu. Takto totiž štěnice zakládají nové kolonie v dalších částech domu, bytu nebo hotelu (Pfiester, 2008).
Incest a „pedofilie“ u štěnic
Jak bylo řečeno výše, útěk do bezpečí je pro samice štěnic významnou cestou, jak uniknout před neodbytnými samci, kteří ji neustále napadají a zraňují svým způsobem páření. Ale co se stane potom, když uteče do míst, kde zůstane sama? Na první pohled by se zdálo, že bez samce v nově získaném „celibátu“ už nemá samice šanci na založení nové rodiny-kolonie. Jenže štěnice jsou neobyčejně přizpůsobivé. Samice si totiž v těle uchovává zásobu spermií z předchozích kopulací a dokáže z ní čerpat celé týdny. Díky tomu může klást oplodněná vajíčka, i když je odříznutá od samců. Když se z vajíček vylíhnou první synové, začíná další fáze přežívání. Samice se neváhá pářit se svými syny. Její dcery se pak množí se svými bratry. Úplná Sodoma-Gomora. V laboratorních koloniích vědci opakovaně pozorovali, že štěnice neprojevují žádnou vybíravost – nerozlišují věk ani příbuzenský vztah. Dospělí samci se nevybíravě pokoušejí pářit s jakýmkoli jedincem podobné velikosti, včetně nymf (Harraca- 2010) To lze antropomorfně označit jako „pedofilní“ chování. Pro většinu živočichů by incest a příbuzenské svazky znamenaly genetický úpadek a často „geneticky vadné“ potomstvo. Štěnice ale tuto -pro řadu jiných druhů živočichů-nepřekročitelnou hranici zvládají neuvěřitelně snadno. Novější data z roku 2025 navíc potvrzují, že u štěnic historicky převládá udržení genetické kontinuity: křížení různých linií je často minimální. Celá populace tohoto „super- škůdce“ může vyrůst z jediné samice a jejího potomstva, aniž by se projevily závažné následky incestu a inbreedingu. Proto také často stačí, aby do budovy pronikla jediná oplodněná samice štěnice – a během několika měsíců může vybudovat silnou kolonii, která se šíří dál. Co když se však setká samice s „cizími“ nepříbuznými štěnicemi? Ještě lépe! Výzkum z roku 2013 ukázal, že když se štěnice páří s geneticky rozdílnými jedinci (tzv. outbreeding), může mít potomstvo například lepší odolnost vůči hladu – ale tento efekt mizí už za dvě generace.
Alarmní feromony: anti-afrodisiaka, kterými se štěnice brání „homosexuálnímu či pedofilnímu napadení“
U štěnic to někdy vypadá že místo ložnice jsou v „nočním klubu“. Někteří samci si spletou partnery, nebo se pustí do „nevhodného chování“ či dokonce sexuálního „napadání“ vůči jiným samcům. Naštěstí štěnice mají svůj vlastní chemický „pojistný systém“. V roce 2009 švédská vědkyně Camilla Ryne z Lundské univerzity objevila, že samci uvolňují směs látek, která působí jako alarmní feromony a současně jako fascinující mechanismus, jakým se samci štěnic brání nežádoucím homosexuálním pokusům o páření s jiným samcem. Není to sice přesně chemický signál „Hej, jsem samec, nech mě být!“, ale pro okolní jedince to znamená něco jako: „Pozor, je tu nebezpečí, ustupte!“. Ostatní samci couvají a vyhýbají se dalším pokusům o stejnopohlavní páření (Ryne, 2009). A nejen to – feromony nejsou vyhrazené jen pro dospělé ale i nymfy (mladá stadia štěnic) mohou uvolňovat podobné feromony či signály, zejména když jsou ohroženy sexuálním napadením „pedofilními“ či zmatenými samci. Takto malí i velcí jedinci štěnic mohou odradit nežádoucí kontakt (Harraca et al., 2010).
Pro štěnice není v sexu nic tabu… a proto se množí extrémně úspěšně.
Štěnicím sice v ložnicích není „nic svaté“, ale právě díky svému bizarnímu sexuálnímu životu se množí s mimořádnou efektivitou. To, co by lidé považovali za nepřijatelné – například traumatická inseminace, kopulace bez výběru a námluv, násilí vedoucí k útěkům samic a jejich disperzi mezi byty, a dokonce i „homosexuální“ násilné útoky na samce či mláďata (nymfy), které však omezují alarmní feromony – je pro ně evolučně prověřeným biologickým programem a strategií přežití: drsnou, ale dokonale účinnou. Přírodní výběr si prostě vždy najde své cesty, i když lidem připadají extrémní či morálně nepředstavitelné.
Poučení: To, že je něco „přirozené“, neznamená, že je to správné
„Příroda“ nám ukazuje scény, které jsou krásné a obdivuhodné, ale i takové, které jsou kruté, agresivní a z lidského pohledu těžko stravitelné. „Přírodní a přirozené vzory“ mohou tedy být dvojsečné a rozhodně problematické jako morální kompas. Přesto tomu často nedokážou odolat ani vědci – nejen ti z humanitních, ale i přírodovědných antropologických oborů – a hledají v přírodě jakési pozitivní, či „přirozené“ vzorce chování pro naše vztahy a chování. Takové příklady se ale dají snadno opačným způsobem zneužít. A právě tady musíme být velmi opatrní. Už filozof David Hume a po něm celá řada moderních myslitelů upozorňovali na tzv. naturalistický klam – tedy na chybu, kdy si lidé myslí, že z toho, co v přírodě „je“, mohou odvodit, co v lidské společnosti „má být“. Jenže to tak nefunguje. To, co je u hmyzu zvířat (třeba i u příbuzných lidoopů) logické a účelné, pro nás není ani morální, ani přijatelné. Proto je dobré mít na paměti, že příroda může být určitým zdrojem fascinace i inspirace a srovnávacích evolučních analýz, ale rozhodně by neměla sloužit jako morální návod k našim vlastním vztahům.
