Článek
1. Špatný slib = zpackaná strategická priorita
Tohle není jen „nepřesný odhad“. Je to důkaz, že stát nebral vzdělání vážně – ani tehdy, když ho zákonem označil za prioritu. Slib se stal prázdným gestem. A říct zpětně „nemysleli jsme to tak“? To zní jako výsměch těm, kteří ten systém každý den drží při životě.
2. Zaměstnanci přibývají, ale peníze ne
Podle Beka přibylo ve školství přes 50 000 nových pracovníků, a to prý „přetížilo rozpočet“. Jenže o skutečném růstu platů těch, kdo ve školství zůstali, už řeč není. To není problém přebujelého systému – to je problém vlády, která slíbila víc, než byla ochotná doručit.
3. „Nepřidáme kvůli dluhu“ = ideologie nad realitou
Ministr odmítá větší zadlužení, jako by dluh byl horší než mizerné výsledky škol nebo masivní odchody kantorů. Ale škody způsobené podceněným vzděláváním budou dražší než pár miliard navíc ve státním rozpočtu. Tohle není zodpovědná ekonomika – to je alibismus.
4. Zákon se sice formálně plní – ale realitu neřeší
Vláda tvrdí, že zákon dodržuje, protože platy se počítají „ze starší průměrné mzdy“. Jenže tím přiznává, že z učitelů dělá účetní položku. A v praxi? Učitel, který měl čekat vyšší plat, dál supluje, doučuje a dře za mzdu, která s realitou nemá nic společného.
5. Co teď?
– Přesunout debatu od prázdných slibů k reálným, předvídatelným krokům.
– Přestat růst počtu zaměstnanců vydávat za omluvu pro stagnující platy.
– Přestat se ohánět zákony, které neřeší kvalitu ani udržitelnost.
Závěr:
Slib 130 % průměrné mzdy byl politický marketing. Nic víc.
Důsledek? Učitelé ztrácejí důvěru. Školy ztrácejí lidi. A děti ztrácejí čas.
Přestaňme dělat z učitelů hlupáky. Protože ti jediní, kdo tu větu „byl to špatný slib“ skutečně zaplatí, jsou jejich žáci.
