Článek
Stěžování na „dnešní děti“ je staré jako škola sama. Jenže tentokrát je něco jinak. Problém není v dětech. Problém je v tom, že se tváříme, že svět se změnil, ale školu se snažíme provozovat stejně jako před třiceti lety.
A pak se divíme výsledkům.
Chceme soustředění, ale vytváříme chaos
Děti vyrůstají v prostředí plném podnětů, rychlosti a obrazů. Místo aby se škola stala místem, kde se učí zpomalit, porozumět a přemýšlet, přidává další tlak: výkon, srovnávání, testování, tempo.
Po dětech chceme klid a pozornost, ale učíme je v neustálém stresu. To není výchova k soustředění. To je trénink přežití.
Učíme obsah, ale ne význam
Děti se učí fakta, poučky, postupy. Ale málokdy se dozví, proč. Proč se to učíme. K čemu to je. Jak to souvisí se světem kolem nich.
Bez smyslu není motivace. Bez motivace není učení. A bez učení vzniká nálepka: „slabý“, „nezájem“, „problémový“.
Dítě, které nechápe smysl, není hloupé. Jen není zapojené.
Chceme samostatnost, ale nedáváme prostor
Na jednu stranu říkáme, že děti mají být samostatné, kritické a kreativní. Na druhou stranu je vedeme krok za krokem, hlídáme každou chybu a hodnotíme každé vybočení.
Chyba je v systému problém. Přitom právě chyba je základ učení.
Dítě, které se bojí udělat chybu, nebude zkoušet nic nového. A pak ho označíme za pasivní.
Emoce ve škole ignorujeme. A divíme se výbuchům
Děti přicházejí do školy s emocemi. Strach, vztek, nejistota, tlak z domova. Škola s tím ale neumí pracovat. Emoce se mají „nechat za dveřmi“.
Jenže ony tam nezůstanou. Vrátí se v podobě křiku, odporu, apatie nebo agrese.
Dítě, které „zlobí“, často jen neumí jinak říct, že je přetížené.
Rodiče nejsou nepřátelé. Ale ani záchrana
Často se vina přehazuje: škola viní rodiče, rodiče školu. Mezitím je dítě uprostřed.
Ano, výchova doma má obrovský vliv. Ale škola nemůže čekat ideální rodinné zázemí. Musí umět pracovat s realitou. Takovou, jaká je.
A realita je složitější než kdy dřív.
Děti nejsou horší. Jsou jiné
Mají jiné zkušenosti, jiné dovednosti, jiné slabiny. A místo aby škola reagovala, snaží se je „narovnat“ do starých šablon.
Když to nejde, označí problém v dítěti.
To je pohodlné. Ale krátkozraké.
Pokud chceme změnu, musíme ji udělat my
Ne děti. Ne jejich „generaci“.
My – dospělí, systém, škola.
- učit méně, ale smysluplně
- dát prostor chybám
- pracovat s emocemi, ne je potlačovat
- zpomalit tempo a přestat si lhát, že víc je lépe
Dokud budeme říkat, že děti jsou horší, nemusíme nic měnit.
Jakmile si přiznáme, že je učíme špatně, začne to bolet.
Ale teprve pak má šanci se něco skutečně změnit.
