Hlavní obsah
Práce a vzdělání

Kdybych hodnotila děti podle reality, polovina by propadla. Kdyby podle systému, propadnu já

Foto: Velevážená

Hodnotit poctivě znamená mít problém. Přimhouřit oči znamená lhát. A mezi tím stojí učitel, který už neví, co je správně.

Článek

Někdy večer sedím nad sešity a přemýšlím, jestli jsem ještě učitelka, nebo už jen figurka v systému, který se bojí pravdy.

Před sebou mám dítě, které neumí číst plynule ani na konci třetí třídy. A na papíře mám napsat, že „dosahuje očekávané úrovně“.

Realita vs. systém

Kdybych hodnotila podle reality, polovina by propadla.

Kdybych hodnotila podle systému, propadnu já.

A tak lavíruju mezi oběma světy — jeden říká „buď upřímná“, druhý „neprovokuj“.

Z hodnocení se stal cirkus. Dítě, které se neučí, má „potenciál“. Dítě, které nic nepíše, „pracuje svým tempem“. Dítě, které neumí číst, „potřebuje podporu“.

Nikde se nesmí napsat, že prostě neumí.

Když pravda bolí, mlčíme

Když napíšu, že dítě nezvládá, rodič se zlobí.

Když napíšu, že se zlepšuje, i když nezlepšuje, všichni jsou spokojení.

A já si říkám, co vlastně učím – děti, nebo společnost, jak se vyhýbat realitě?

Pamatuju si doby, kdy pětka bolela, ale něco znamenala. Dnes je to skoro osobní útok.

Známka už není zpráva o výkonu, ale diplom za účast.

„Hlavně, ať je v pohodě“

Slyším to pořád.

„Nechci, aby měl stres.“

„Nechci, aby se cítil špatně.“

„Vždyť se snaží!“

Ano, snaží se – ale nestačí to. Jenže kdo to dnes řekne nahlas?

Učitel, který dá špatnou známku, musí mít připravenou obhajobu. Učitel, který je přísný, je problém. A dítě, které neudělá nic, je chráněno nálepkou „potřebuje individuální přístup“.

Všichni se bojí

Ředitelé se bojí rodičů, učitelé se bojí vedení, vedení se bojí zřizovatele a rodiče se bojí, aby jejich dítě neztratilo sebevědomí.

A tak místo školy máme prostor, kde se nikdo nebojí jen jedné věci – pravdy.

Když dítěti ustupujeme, učíme ho, že nemusí

Dítě, které vždycky dostane druhou šanci, se nenaučí zabrat.

Dítě, které nikdy neslyší „ne“, se nikdy nezvedne po pádu.

A my z něj vychováváme generaci, která neumí unést selhání, protože nikdy nemusela.

Závěr

Někdy bych si přála napsat do vysvědčení prostou větu:

„Dělám, co můžu. Ale už nevím, jestli to stačí.“

Nechci být přísná pro radost. Chci být spravedlivá.

Jenže v dnešní škole je spravedlnost luxus, který si učitelka nemůže dovolit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz