Článek
Když se řekne učitel, lidé si představí někoho, kdo stojí před tabulí, vysvětluje, opravuje písemky a motivuje děti. Realita je ale mnohem méně romantická. Učitelé dnes tráví až polovinu svého pracovního času tím, že vyplňují formuláře, tabulky a hlášení. To, co mělo být podpůrnou činností, se stalo hlavní náplní práce.
Každý den začíná stejně: kromě přípravy hodin je tu evidence, plánování, hodnocení, individuální plány, zprávy pro poradny, metodické listy a nikdy nekončící e-maily. Často se stane, že večer, když děti už spí, učitel teprve otevírá počítač, aby dohnal byrokratické resty. Učení samotné se tak paradoxně ocitá na vedlejší koleji.
Místo aby učitel po vyučování zůstal s dětmi a procvičoval s nimi látku, spěchá k počítači, protože „tohle musím poslat ještě dnes“. Místo rozhovoru s rodičem si hlídá, aby měl v tabulce správně zatržené kolonky. A místo vlastní tvořivosti se z něj stává zapisovač.
Největší problém není samotný papír. Problém je v tom, že administrativa dusí energii, kterou by učitel mohl věnovat dětem. Vyhoření pak nepřichází jen kvůli přeplněným třídám nebo náročným rodičům, ale i proto, že člověk přestává dělat to, proč do školy vůbec šel.
Mnozí učitelé říkají: „Kdybych opravdu jen učil, vydržel bych tu práci klidně do důchodu.“ Ale místo toho se z učitelství stává práce úředníka s nekonečným seznamem povinností. Tabulky se plní, děti zůstávají stranou – a pak se všichni diví, že kvalita školství klesá.
Závěr:
Pokud se něco nezmění, hrozí, že české školy budou mít stále méně učitelů, kteří chtějí opravdu učit. A to je problém, který žádná další tabulka nikdy nevyřeší.
