Článek
Ticho, které mluví za vše
Navenek to vypadá, že je všechno v pořádku. Učitelé se usmívají, vedou hodiny, podepisují se do třídnice. Ale jakmile se zavřou dveře sborovny, nastává ticho. Žádné vtípky, žádné sdílení zážitků. Jen únava.
Vyhoření nebolí. Dokud nesklapne past
Učitelé nemají čas ani energii si přiznat, že jsou vyčerpaní. Dál jedou na autopilota. Problém je, že když vyhoření propukne naplno, už se často nedá vrátit zpět. A s každým odchodem mizí další zkušenosti, které školství zoufale potřebuje.
Proč se o tom nemluví?
Protože vyhoření není vidět. Není to zlomená noha ani nemocenská s neschopenkou. Učitel, který padá na dno, většinou mlčí. Nechce být slabý. Nechce přiznat, že nestíhá. A systém mu ani nenabízí prostor to řešit.
Co slyší kolegové?
„Nebreč, vydrž, bude líp.“ Jenže ono nebývá. Kolegové jsou na tom často stejně, jen každý mlčí o svém. Sborovna se tak mění z místa sdílení na místo, kde se přežívá. Až jednoho dne někdo prostě nepřijde.
Není to jen problém učitelů
Když odcházejí učitelé, neodnášejí si jen svůj plat. Odnášejí si i zkušenosti, vztahy s dětmi a kontinuitu, která ve škole drží generace. Vyhoření není individuální problém. Je to tichá lavina, která padá na celé školství.
Až bude pozdě
Pokud budeme předstírat, že se nic neděje, čeká nás ještě větší vlna odchodů. A pak už nepůjde o to, kdo učí s chutí, ale jestli vůbec někdo učí.
