Článek
Hodiny, co učí hlavně strach
Čeští žáci se angličtinu neučí proto, aby ji používali, ale aby „nedostali pětku“. Každý úkol je o známce, každý test o počtu chyb. Děti si odnášejí ne jazyk, ale blok – pocit, že mluvit anglicky znamená dělat chyby a být za to potrestán.
Papírově víme, v reálu mlčíme
Na papíře vypadají výsledky dobře. Testy? Splněny. Učebnice? Probrány. Ale když se žák ocitne v reálné situaci, selže. Proč? Protože se ve škole učí hlavně vyplňovat cvičení, ne komunikovat. Znalosti zůstávají v sešitech, ne v hlavě.
Učitel svázaný osnovami
Mnoho učitelů angličtiny by rádo mluvilo s dětmi o filmech, hudbě nebo hrách. Ale osnovy tlačí: časy, slovíčka, fráze, testy. Na spontánní konverzaci zbývá minimum času. Výsledkem je, že žáci perfektně vědí, jak se tvoří „present perfect“, ale neumí si objednat jídlo v restauraci.
Strach z mluvení jako česká specialita
Češi mají obecně strach „ztrapnit se“. V angličtině je to ještě silnější – raději mlčí, než aby udělali chybu. Jenže právě chybami se jazyk učí. V zemích, kde se víc podporuje komunikace a méně známkování, děti mluví rychleji a s větší jistotou.
Když angličtina končí ve třídě
Další problém: jazyk nežije mimo školu. Děti sice sledují seriály, ale s titulky. Hudbu poslouchají, ale texty nerozumí. A rodiče často neumí anglicky vůbec, takže doma žádná podpora není. Výsledek? Škola zůstává jediným zdrojem – a to nestačí.
Co s tím?
Pokud chceme, aby děti opravdu mluvily anglicky, musíme změnit přístup:
- Méně testů, víc mluvení.
- Učitel jako průvodce, ne kontrolor.
- Více kontaktu s reálnou angličtinou – filmy, hry, výměnné pobyty.
- Podpora rodičů – i když neumí jazyk, mohou motivovat.
Otázka na závěr
Chceme děti, které umí vyplnit pracovní sešit? Nebo generaci, která se domluví ve světě? Rozdíl je obrovský – a rozhoduje o něm to, jak dnes učíme.
