Článek
1. Neumějí se přetvařovat. A v tom je jejich síla
Autisté říkají věci napřímo. Ne proto, že by chtěli být hrubí. Ale protože nevidí smysl v předstírání.
Jejich mozek nechápe společenské „hry“. Neumějí se usmát, když se jim něco nelíbí. Neumějí předstírat zájem o něco, co je nezajímá. A to je přesně to, co my ostatní ztratili – a možná i závidíme.
2. Rutina není vězení. Je to kotva
Většina autistů miluje řád. Potřebují ho. A my se tomu často smějeme – že chtějí jíst pořád stejnou snídani, že si oblékají stejné oblečení, že je rozhodí změna jízdního řádu.
Ale pak se sami podíváme na svůj kalendář, zahlcenou hlavu, přepínání mezi třemi aplikacemi – a najednou ta rutina nevypadá jako slabost, ale jako strategie přežití.
3. Jsou pomalí. Ne protože nestíhají – ale protože se soustředí
Když autistické dítě skládá puzzle, může to dělat hodinu. V naprostém soustředění.
Když si čte o vesmíru, ztratí pojem o čase.
Nedělají tři věci naráz. Nedávají „pozornost na přeskáčku“.
A i když jim to ztěžuje fungování ve světě, který na nás křičí každých 10 sekund nový podnět, možná právě jejich způsob zpracování světa je blíž tomu, co naše psychika skutečně potřebuje.
4. Nejsou tu proto, aby nám vyhověli. A to je dobře
Autisté nejsou flexibilní. Neplní očekávání společnosti. A přesto – nebo právě proto – nám připomínají, že život není o tom se přizpůsobit každé absurditě kolem.
Učí nás říkat „ne“. Učí nás trvat na svém.
Učí nás nepodléhat každému trendu, aplikaci, postu, gestu.
Žijí mimo bublinu – a tím pádem vidí, jak směšná někdy ta bublina je.
5. Nejsou méně. Jsou jinak
Ano, potřebují podporu. Někdy speciální školu. Někdy asistenta. Někdy úplně jiný komunikační kanál.
Ale to neznamená, že jsou horší.
Jejich odlišnost není porucha – je to důkaz toho, jak různě může lidský mozek fungovat.
A zatímco my se utápíme v multitaskingu, malichernostech a honbě za dojmem, oni sedí u svého modelu vesmíru, šťastní, že mají klid.
Závěr: My se přizpůsobili světu. Oni zůstali pravdiví
Autisté nám zrcadlí, co jsme ztratili: schopnost být sami sebou.
Nemusíme jim měnit svět. Možná stačí, když se na chvíli zastavíme, ztichneme – a poslechneme si jejich tichý, ale pravdivý jazyk.
Protože někdy ten, kdo se zdá „mimo“, je vlastně nejblíž podstatě.
