Článek
„Zase si stěžují.“
„Pořád brečí.“
„Ať jdou dělat něco jiného.“
Podobné věty dnes padají pokaždé, když se mluví o školství. Znějí jednoduše. Pohodlně. Skoro uklidňují. Protože naznačují, že problém je vlastně malý. Nebo že si ho učitelé způsobují sami.
Jenže realita je složitější. A mnohem nepohodlnější.
Ne, učitelé nejsou slabší než dřív
Učitelé dnes nejsou méně odolní než generace před nimi. Nejsou rozmazlení. Nejsou ani méně pracovití.
Rozdíl je jinde.
Dřív se nespokojenost řešila potichu. Ve sborovnách. Mezi kolegy. Bez publika. Dnes je vidět. Dnes je slyšet. A to společnosti vadí.
Co veřejnost slyší – a co neslyší
Veřejnost slyší pořád to samé:
nízké platy, hodně práce, málo respektu.
To už nikoho nepřekvapí.
A upřímně – to už nikoho ani moc nezajímá.
Co ale slyšet není, je skutečný rozsah toho, co školy dnes suplují. Učitelé neučí jen látku. Řeší emoce, konflikty, rodinné problémy, psychické potíže dětí, administrativu, suplování, chybějící odborníky i selhání systému.
To už není „jen práce“.
To je trvalý tlak bez pauzy.
Proč to působí jako brečení
Protože učitelé nemají možnost:
- odmítnout další povinnost,
- říct „tohle už není moje práce“,
- opřít se o funkční podporu systému.
Když nemáš nástroje, jak situaci změnit, zbývá jediné – mluvit. A zvenčí to pak vypadá jako stěžování.
Nepohodlná pravda
Učitelé „brečí“, protože:
- dlouhodobě mlčeli a nic se nezměnilo,
- jejich práce se bere jako samozřejmost,
- odpovědnost roste, ale podmínky ne.
Tak začali mluvit nahlas.
A to je nepříjemné. Protože by to znamenalo připustit, že problém není v jednotlivcích, ale v systému, který se naučil spoléhat na jejich loajalitu a výdrž.
Proč už to nejde ignorovat
Dřív to šlo.
Teď už ne.
Odcházejí mladí učitelé.
Zůstávají unavení.
A ti, kteří by učit mohli, do škol raději ani nevstoupí.
To už není brečení.
To je varování.
Otázka, která zůstává
Možná nejde o to, že by učitelé mluvili příliš nahlas.
Možná jsme si jen zvykli, že mlčí.
