Článek
Děti si zaslouží nejlepší. A přesto je realita českých škol taková, že před tabuli čím dál častěji přichází lidé, kteří nikdy nestudovali pedagogiku. Přichází nadšenci, ale i ti, kdo jen hledají jistotu zaměstnání. A stát je vítá s otevřenou náručí, protože zoufale chybí kvalifikovaní učitelé.
Jenže co to znamená pro děti?
„Mami, on nám jen rozdává papíry…“
Možná to znáte. Dítě přijde domů a řekne: „Nový učitel je hodný, ale skoro nic nevysvětluje.“ Nebo: „Dneska jsme koukali na film, protože pan učitel nevěděl, co s námi.“
Za těmito větami se skrývá realita. Učitel bez odborného vzdělání často nemá v ruce nástroje, jak učit. Nerozumí tomu, jak děti přemýšlejí, jak se vyvíjejí, proč jedno dítě potřebuje jiný přístup než druhé. A to není jeho vina – nikdy se to neučil.
Proč nestačí jen „nadšení“
Můžeme si namlouvat, že když má člověk rád děti a zná svůj předmět, zvládne to. Jenže škola není kroužek. Každý den je to práce s třídou plnou různých povah, emocí a problémů. Učitel musí vědět, jak zvládnout kázeň, jak komunikovat s rodiči, jak motivovat dítě, které se vzdává.
Nadšení je krásné. Ale samo o sobě nestačí. Stejně jako bychom nechtěli chirurga, který sice „miluje medicínu“, ale nikdy nestudoval, neměli bychom ani dětem dávat učitele bez přípravy.
Jaké to má následky?
- Děti ztrácí chuť učit se. Pokud před nimi stojí někdo, kdo látku neumí podat, odchází ze školy s pocitem, že jsou „hloupé“.
- Zhoršuje se kázeň. Nekvalifikovaní učitelé často nezvládají třídní dynamiku – hodiny se rozpadají.
- Roste frustrace kolegů. Zkušení učitelé pak hasí požáry a napravují, co někdo jiný pokazil.
- Rodiče ztrácí důvěru. Pokud dítě nosí ze školy jen zmatek a stres, přirozeně se ptají: Proč má moje dítě sloužit jako pokusný králík?
Proč jsme se sem dostali?
Ministerstvo roky zavíralo oči před tím, že se učitelé vytrácí. Nízké platy, mizerná prestiž, vyhoření. Výsledkem je zoufalý nedostatek lidí. A tak stát dělá, co by neudělal v žádném jiném oboru – pouští k dětem lidi bez kvalifikace.
Je to levné, rychlé, pohodlné. Ale krátkozraké. Protože škody se projeví až za pár let.
Komu na tom vlastně záleží?
Rodičům, kteří chtějí, aby jejich dítě mělo šanci uspět. Učitelům, kteří bojují s pocitem, že kvalifikace a roky studia nic neznamenají. A dětem, i když to ještě neumí pojmenovat.
Každý den, kdy stát dává na stejnou úroveň kvalifikovaného a nekvalifikovaného učitele, vysílá jasný vzkaz: „Na vzdělání nám vlastně nezáleží.“
Co s tím?
Není to jednoduché. Ale pokud nechceme, aby české školy byly jen odkladiště, musíme:
- Zvýšit prestiž učitelství. Aby se do oboru chtěli hlásit schopní lidé.
- Podpořit kvalifikované učitele. Lepší podmínky, menší byrokracie, větší důvěra.
- Nastavit jasné hranice. Nekvalifikovaný učitel může být dočasným řešením, ale nikdy nesmí být normou.
Závěrem
Když stát rezignuje na kvalifikaci učitelů, rezignuje na budoucnost dětí. A to není fráze – to je realita. Učitelské povolání není jen práce. Je to profese, která rozhoduje o tom, jaká bude další generace.
A generace, která vyrůstá s nekvalifikovanými učiteli, na to může doplatit nejvíc.
