Článek
Když učitel místo učení vyplňuje
Na první pohled je to maličkost. Jeden nový formulář, další povinnost, další „evidence“. Jenže z maličkostí se stává lavina.
Ráno místo přípravy na hodinu kontrolujete čestná prohlášení. Po výuce místo rozhovoru s žákem zapisujete přehled aktivit do systému, který se stejně nikdo nečte.
A večer místo usínání přemýšlíte, jestli jste správně nahráli podpis o seznámení rodičů s vnitřním řádem školy.
Papírové školství v digitálním věku
Je paradoxní, že čím víc máme technologií, tím víc přibývá papírování. Každý úřad chce důkaz o důkazu.
„Když to není ve spise, jako by se to nestalo.“
Takže se učitelé učí pracovat s tabulkami, ne s dětmi. Místo inspirace ve výuce řeší, jestli „splnili“ požadované výstupy a jestli mají v portfoliu dost fotek důkazů o „naplňování kompetencí“.
Učitelství ztrácí duši
Problém není v tom, že se má něco evidovat. Problém je, že se vytrácí smysl.
Učitelé přestávají být tvůrci a průvodci dětí, stávají se úředníky.
A děti to cítí.
Vztah, který dřív vznikal přirozeně, mizí. Není čas si s žákem popovídat, protože „musíme odevzdat sebehodnocení“.
Není prostor na společné chvíle, protože „zrovna děláme záznam o průběhu projektového dne“.
A přitom — právě vztah je to, co drží školu pohromadě
Bez vztahu není motivace, důvěra ani chuť se učit.
Dítě se nezmění díky další tabulce. Ale může se změnit díky jednomu rozhovoru, jednomu zájmu, jedné chvíli, kdy někdo opravdu poslouchá.
A přesně o tyto chvíle dnes školy přicházejí.
Možná by stačilo méně kolonky a víc člověka
Nejsme proti řádu, ne proti evidenci. Ale tam, kde papír nahrazuje vztah, se vzdělávání mění v proceduru.
A místo školy, kde se tvoří, vzniká instituce, kde se jen vyplňuje.
Závěr:
Učitelé nehoří z dětí. Hoří z pocitu, že ztrácejí smysl své práce.
A pokud to systém včas nepochopí, přijdeme o to nejcennější, co ve školách ještě zůstalo — o lidi, kteří to dělají srdcem.
