Článek
Školy mají řešit všechno. Jen ne to, co je jejich práce
Stát dnes očekává, že učitelé zvládnou to, co nezvládá celý veřejný systém: péči o děti v krizi, sociální služby, práci s chováním, diagnózy, podporu rodin, bezpečnost, digitální dovednosti, osobnostní rozvoj i prevenci rizik.
Učitel už dávno není „jen pedagog“. Je terapeut, krizový intervent, policista, úklidová služba, IT podpora i manažer třídy, která se mění podle toho, kolik dětí ten den zrovna nesnídalo.
Stát to ví. Ale tváří se, že jde jen o drobné obtíže.
Podpora na papíře. V realitě čekárna na půl roku
Každá škola zná situaci:
Má dítě, které nutně potřebuje psychologa. Odborníci? Plné kapacity. Termín za 4 měsíce.
Potřebuje asistenta. Peníze přijdou, ale až když ho sežene — a nesežene.
Má dítě po rozvodu rodičů, které začalo propadat. Pomoc? Neexistuje. Všechno padá na učitele.
A mezitím ministerstvo připravuje další strategii, reformu nebo „podporu“, která v praxi znamená jediné: více práce pro učitele, méně odpovědnosti státu.
Školy praskají, ale stát přidává další povinnosti
Chybí lidé, chybí peníze, chybí čas. A přesto přichází další předpis, další dotazník, další reforma, další „inovace“, která má na papíře vypadat moderně.
Jenže s každou novou povinností se snižuje prostor na to, co je skutečně důležité: učit děti.
Dnes už neexistuje škola, která by „stíhala“. Existují jen školy, které to zakrývají, aby nevyzněly jako slabé.
Odpovědnost? Ta se u nás posílá směrem dolů
Ministerstvo ji přehodí na kraje. Kraje na ředitele. Ředitelé na učitele. A učitelé ji přenesou… kam? Nikam. Nesou ji sami.
Když se něco nepovede, v médiích se neřeší systém. Řeší se učitel.
Když dítě selhává, viní se škola, ne podmínky.
Když třída hoří, hledá se „špatná učitelka“, ne nedostatek odborníků.
Odpovědnost se přelévá směrem dolů tak dlouho, až skončí na lidech, kteří už nemají kam dál ustupovat.
Na zázraky nemá nikdo podmínky. Jen se čeká, že budou
Učitelé mají být digitální odborníci — bez techniků.
Mají zabezpečit děti — bez školních psychologů.
Mají zvládat inkluzi — bez asistentů.
Mají připravit děti na budoucnost — s vybavením z roku 2005.
Mají řešit chování — bez odborné pomoci.
Mají být motivační, laskaví, pevní, vždy připravení — a přitom na hraně vyhoření.
A realita? Stát čeká, že školy všechno zvládnou samy. Jen aby si mohl odškrtnout, že „shora je vše v pořádku“.
Možná by stačilo málo: přestat dělat, že problém neexistuje
Učitelé nechtějí nic přehnaného:
— funkční systém podpory
— dostupné odborníky
— jasné materiály
— méně byrokracie
— respekt
— a podmínky, které by jim umožnily dělat práci, za kterou jsou placeni.
Nechtějí být zázračným řešením všech společenských potíží.
Chtějí být učiteli.
A to je dnes, paradoxně, to jediné, co po nich stát nechce.
