Článek
Reforma za reformou. A výsledek? Zmatek
České školství trpí jednou nemocí: nedokáže nic dodělat.
Přidáme kompetence, ubereme učivo, přidáme průřezová témata, přidáme znovu, přepíšeme… a učitelé mezitím jen aktualizují ŠVP do nekonečna.
Všechno se mění. Nic se nezlepší.
Učitel má učit. Ne číst metodické romány
Místo jasného kurikula dostává učitel stovky stran textu, které si protiřečí, nic neříkají konkrétně a mizerně popisují úroveň, kterou má dítě zvládnout.
Praktické návody? Minimum.
Konkrétní příklady? Jen někde.
Jasná struktura? Utopie.
Takže co dělá učitel?
Loví v dokumentech a snaží se pochopit, co vlastně stát chce.
Děti učíme, aby měly jistotu. Učitelé žádnou nemají
Školy se připravují na změny, než aby učily. Neustálá nejistota je pohlcuje.
Jednou má být hlavní čtenářství, pak informatika, pak digitální kompetence, pak wellbeing.
Všechno je důležité.
A nic není priorita.
Bez priorit není reforma. Je jen chaos.
Nejvíc trpí děti
Reforma zpožďuje výuku, mění osnovy i pomůcky, přináší pilotáže, které nikdo nevyhodnotí.
Děti tak místo stabilního vzdělávání dostávají testovací verze systému.
Pátáci se učili jinak než třeťáci. A sedmáci to budou mít zase jinak.
A pak si někdo stěžuje, že děti nemají znalosti ani jistotu.
Učitelé jsou unavení. A stát se tváří, že je to normální
Jiná profese má standardy, jasné instrukce, plán.
Učitel má očekávání, která nejsou nikde přesně napsaná.
A když něco nejde? Odpověď je stejná: „Až proběhne reforma RVP, ono se to srovná.“
Jenže nesrovná.
Potřebujeme méně reformy. A víc smyslu
Ne přidávat papíry, ale ubrat šum.
Ne měnit systém každé dva roky, ale jednou pořádně.
Ne experimentovat na dětech, ale vytvořit jasnou a srozumitelnou kostru, která se nebude hýbat při každém ministerském střídání.
Stabilita není luxus. Je to základ vzdělávání.
A dokud ji české školy nedostanou, bude každá další reforma jen dalším důkazem, že systém řídí lidé, kteří v něm nikdy neučili.
