Článek
Když máme problém s abecedou, nebudeme otevírat další knihovnu
Nápad přidat do škol výuku slovenštiny zní hezky, mile a slovansky. Jenže realita je jiná: většina škol dnes zápasí s něčím mnohem základnějším. Děti přicházejí do první třídy s obrovskými rozdíly, učitelé suplují logopedii, čtenářskou gramotnost a často i slovní zásobu.
Pokud se má zavádět nový jazyk, musí stát nejdřív vyřešit to, že část žáků nečte, nerozumí textu a bojuje s češtinou na elementární úrovni.
Angličtina po deseti letech: ticho, strach a jedna věta „My name is…“
A teď realita, kterou zná každý učitel:
Děti se učí anglicky od první třídy. Sedm, osm, deset let. A přesto spousta z nich nedokáže sestavit jednoduchou větu.
Ne proto, že by byly líné nebo hloupé.
Ale protože výuka jazyků v Česku jede v režimu, který nevede k mluvení:
- přílišná gramatika, minimum praxe
- učitelé bez dostatečné jazykové úrovně
- přeplněné třídy
- nefunkční učebnice
- nízká hodinová dotace
A teď si představme, že k tomu přidáme další cizí jazyk.
Slovenština jako školní předmět? Kdo ji bude učit?
V Česku chybí učitelé všeho.
Učitelů jazyků ještě víc.
A kvalifikovaných rodilých mluvčích slovenštiny je ještě méně než kvalifikovaných učitelů angličtiny.
Takže kdo to bude dělat?
- Češtinář?
- Třídní učitelka?
- Asistent?
A v jakém čase? Když už dnes nestíhají učit ani to, co mají v rozvrhu?
Byrokracie opět vítězí nad realitou
Slovenština ve školách není špatný nápad. Ale je to přesně typ „řešení“, které krásně vypadá v tiskové zprávě a v evropské tabulce plnění závazků.
A pak přijde praxe:
Další metodiky, další povinnost, další předměty, další razítka.
Zase papír, místo reality.
A co děti? Ty se mezitím pořád neslyší
Pokud má české školství přidávat nové jazyky, musí mít nejdřív jasno v tom, zda dokáže naučit ty, které už učí.
A zatím to nevypadá, že dokáže.
Ne kvůli učitelům — ale kvůli systému, který dělá všechno pro to, aby byl neuspořádaný, přetížený a papírový.
Slovenština si zaslouží respekt. Jen ne na úkor toho, co už teď nestíháme
Ten jazyk k nám má historicky blízko. Rozumíme mu, vnímáme ho jako součást společné minulosti. A to je krásné.
Ale prioritou škol by mělo být něco jiného:
naučit děti mluvit jazykem, který potřebují pro život — vlastním i světovým.
Možná bychom měli začít přiznáním: nemáme kapacitu na další nápady
Děti neumí číst. Neumí psát. Neumí mluvit anglicky.
Učitelé nestíhají.
Školy jsou přetížené.
A stát přidává další úkol do batohu, který už praská.
Zavádět nový jazyk, když nezvládáme ty stávající, není modernizace.
Je to jen iluze pokroku.
