Článek
„Mám vystudováno, dvacet let praxe, stovky dětí, ale letos už zpátky nenastoupím. Ne že bych nechtěla. Už nemůžu.“
Tato věta nepadla na poradě, ani při loučení s kolegy. Řekla ji učitelka druhého stupně během obyčejného rozhovoru v kavárně. Bez patosu, bez výčitek. Jen klidný konec něčeho, co ji kdysi naplňovalo.
A právě v tom je největší problém.
Ticho, které bolí
Každý rok odchází ze školství stovky učitelů. Ne v důchodovém věku, ne po skandálu, ne kvůli dětem. Odcházejí potichu. Bez bouchnutí dveřmi, bez transparentů a médií. Jen sbalí šuplíky, smažou školní mail a doufají, že už nebudou muset čelit výčitkám:
„To přece nemůžeš vzdát. Děláš to pro děti.“
Jenže „děti“ už nestačí.
⸻
Proč to vzdávají?
1. Vyhoření, které se neřeší
Učitel nemá čas vyhořet. Nemá kdy. Mezi třídními schůzkami, papírováním, INSPISem, doučováním, řešením chování, suplováním a pokusy o moderní výuku se prostě nějak předpokládá, že „to zvládne“.
Jenže každý zvládne jen chvíli.
„Měla jsem pocit, že nedělám nic pořádně. Výuku šiju horkou jehlou, rodiče jsou nespokojení, vedení chce výsledky, a děti jsou ztracené. A já? Já jsem večer brečela a ráno zvracela.“
– bývalá učitelka 1. stupně, 38 let
2. Změna hodnot ve společnosti
Učitel už dávno není autorita. A často ani respektovaná profese. Rodiče se dětí zastávají za každou cenu, vedení mlčí, a společnost řeší hlavně to, zda učitel má „příliš volna“ nebo „málo výsledků“.
3. Nedostatek smyslu
Tisíckrát se řekne „učíš pro budoucnost“. Ale když výsledky nejsou vidět, děti nečtou, nerozumí, nechtějí… a do toho přichází čím dál víc administrativy, byrokracie a bezzubých opatření shora, mizí motivace.
Učitelé pak odcházejí ne kvůli dětem, ale právě kvůli systému, který jim práci s dětmi znemožňuje.
⸻
Fakta, která se neříkají nahlas
• V roce 2023 opustilo školství přes 5500 učitelů bez dosažení důchodového věku.
• Průměrná délka setrvání v oboru u mladých učitelů je 3–5 let.
• Stále více učitelů končí bez náhrady – školy nemají koho přijmout.
• Učitelé 2. stupně a středních škol nejčastěji končí kvůli únavě z chování žáků a nedostatku podpory.
• Přibývá i těch, kdo zůstanou „formálně“ – ale učí minimum hodin nebo jsou dlouhodobě na neschopence.
⸻
Co s tím?
Zde to chce být konkrétní. Nestačí volat po vyšších platech nebo změně systému – učitelé potřebují praktickou změnu každodenní reality.
Tipy, co (nejen) učitel může dělat:
1. Stanovit si hranice
– Nedostupnost večer, žádné odpovídání na maily o víkendu, zdravé „NE“ navíc požadavkům.
2. Vyhledat komunitu nebo supervizi
– Pravidelné sdílení s kolegy mimo školu pomáhá překonat frustraci.
3. Zaměřit se na mikrosmysl
– Jeden žák, jedna hodina, jeden malý pokrok. Ne celá třída, ne celé kurikulum. Malé věci drží.
4. Nepřebírat odpovědnost za celý svět
– Dítě, které nečte, není vaše osobní selhání. Rodič, který vás uráží, není měřítko vaší hodnoty.
⸻
A co kdybychom si přiznali pravdu?
Učitelé odcházejí, protože jsou sami. Ne ve škole – ale v boji se systémem, který si hraje na vzdělávání, ale ve skutečnosti odčerpává energii, tvořivost i motivaci.
Nejsmutnější na tom je, že to nejsou ti špatní učitelé, kdo končí.
Jsou to často ti nejlepší – zapálení, vynalézaví, empatičtí.
Protože ti špatní často zůstanou. Nemají co ztratit.
⸻
Závěr:
Pokud chceme, aby učitelé zůstávali, nestačí jim poděkovat na Den učitelů nebo přidat tisíc korun.
Je třeba změnit způsob, jak o nich mluvíme, jak s nimi jednáme – a jaké podmínky jim dáváme.
Jinak bude září rok od roku tišší. Méně učitelů. Méně hlasů. Méně vzdělávání.
A budeme se ptát, kam se všichni poděli.
