Článek
Když učitel po letech zavře dveře sborovny naposledy, málokdy řekne:
„Už nezvládám děti.“
Řekne spíš:
„Už to nezvládám.“
Jenže to „to“ nejsou žáci.
Děti vás vyčerpají. Dospělí vás zlomí.
Dítě křičí. Odmítá pracovat. Testuje hranice.
To je vývoj.
Ale dospělý rodič, který vám večer napíše dlouhý mail plný obvinění?
To je jiná liga.
Rodič, který zpochybní každou známku.
Který vyhrožuje inspekcí.
Který z dítěte udělá klienta a z vás dodavatele služby.
Tohle neunaví. Tohle rozežírá.
Škola se změnila. Autorita se rozpustila.
Dřív měl učitel automatickou autoritu. Ne vždy spravedlivou, ale pevnou.
Dnes ji musí každý den znovu obhajovat.
Před dětmi.
Před rodiči.
Před vedením.
Jedna stížnost stačí, aby vedení znejistělo.
Jedna konfliktní rodina zabere víc energie než celá třída.
A učitel stojí sám mezi mlýnskými kameny.
Zřizovatel chce klid. Rodič chce výhodu. Systém chce výsledky.
Zřizovatel potřebuje, aby nebyl problém.
Vedení potřebuje, aby nebyl konflikt.
Systém potřebuje čísla, projekty, tabulky.
A učitel potřebuje podporu.
Tu ale často nedostane.
Místo toho dostane:
- další administrativu,
- další školení,
- další reformu,
- další vysvětlování, proč něco nejde.
A hlavně pocit, že když se ozve, je problémový.
Největší únava není z výuky
Největší únava je z permanentní obrany.
Obhajovat známky.
Obhajovat kázeň.
Obhajovat pravidla.
Obhajovat vlastní profesionalitu.
Učitelé nejsou křehcí. Vydrží hodně.
Ale dlouhodobý pocit nedůvěry ničí.
Když vám společnost opakovaně naznačuje, že jste podezřelí, přehnaně přísní nebo neschopní, začne to pracovat pod kůží.
Proto odcházejí ti dobří
Ne ti, co nic nedělali.
Ne ti, co to „odseděli“.
Odcházejí ti, kterým na tom záleželo.
Ti, kteří ještě večer přemýšleli, jak pomoct konkrétnímu dítěti.
Ti, kteří se snažili držet hranice i lidskost zároveň.
Ti, kteří chtěli učit – ne přežívat.
Jednoho dne zjistí, že většinu energie nevěnují dětem, ale dospělým konfliktům.
A řeknou si:
Za tohle mi to nestojí.
Tohle není útok na rodiče. Většina chce pro své děti to nejlepší.
Tohle není útok na vedení. Mnozí dělají, co mohou.
Tohle je pojmenování reality.
Pokud budeme dál mluvit o nedostatku učitelů a přitom ignorovat, že největší tlak nepřichází z lavic, ale z kanceláří a e-mailů, nic se nezmění.
Učitelé neodcházejí kvůli dětem.
Odcházejí kvůli dospělým, kteří zapomněli, že škola stojí na důvěře.
A bez ní nevydrží žádný vztah. Ani ten mezi učitelem a společností.
