Článek
Prosinec býval kdysi období, kdy se ve škole zpomalovalo. Dnes je to sprint. Školy se předhánějí v aktivitách, jako by na nich záleželo víc než na výuce samotné. Vánoční trhy, dílny, projektové dny, besídky, koledy, fotopointy, výzdoby, sbírky, charita, kostýmy… a mezi tím vším někde pobíhají děti.
Normální rodič to vidí takhle: „Je to hezké, že škola něco dělá.“
Učitel to vidí jako tetris, který se musí vejít mezi třídní knihu, šestnáct e-mailů a přípravy na pololetí.
A dítě? Často jen jako další úkol navíc.
Školy se bojí říct NE.
Vedení škol tlačí na „atmosféru“, aby to „vypadalo dobře“. Protože fotky na webu. Protože veřejnost. Protože rodiče. A tak se naskládají akce tak těsně za sebe, že už není čas ani síla na to nejdůležitější — být s dětmi normálně a v klidu.
A přitom by stačilo říct jednoduchou větu:
Ne všechno, co je vánoční, je pro děti dobré.
Besídky jako přehlídka výkonu, ne radosti.
Děti trénují několik týdnů. Rodiče telefonují, kdo bude natáčet.
Kostýmy se řeší přes Whatsapp skupiny.
A pak stojí pětileté dítě před publikem třiceti dospělých a doufá, že nezapomene text.
Kdo říká, že to děti milují, dlouho neviděl třesoucí se ruce a slzy před vystoupením.
Na spontánní radost nezbývá místo. Všechno se jede „aby to vyšlo“.
Trhy? Pro děti spíš trénink tržního kapitalismu.
Rodiče pečou, učitelé chystají, děti prodávají. Zní to idylicky, dokud si neuvědomíme, že pro část dětí je to jen další situace, kde se ukáže, kdo je společenský typ a kdo introvert, který by nejraději utekl.
A když se zeptáte dětí, co si z toho odnesly?
Možná sušenku. Možná zmatek. Většinou nic hlubšího.
Vánoce ve školách dnes odrážejí dospělý chaos. Ne dětské potřeby.
My dospělí máme hektické prosince. A nechtěně ten stres přeléváme na školy a děti.
Něco upéct, něco donést, na něco se obléct, něco nacvičit, něco zaplatit, něco vyrobit.
A děti to sledují. A učí se z toho jediné: Vánoce jsou období shonu a povinností.
Tohle opravdu chceme učit?
Děti nepotřebují cirkus. Potřebují klid.
Možná by stačilo méně akcí. Méně očekávání. Méně programů.
Jedna besídka? Fajn. Jedna klidná dílna? Super. Ale ne maraton, který vyčerpá všechny zúčastněné.
Dítě si z Vánoc odnese hlavně atmosféru. Ne „výkon“.
A atmosféra nevznikne z excelových tabulek a seznamů úkolů. Vznikne tehdy, když se škola nebojí zpomalit.
Závěr
Vánoce ve školách se staly přehlídkou toho, jak moc se snažíme vypadat aktivně.
Jenže děti o to nestojí. Nechtějí show. Nechtějí stres. Nechtějí povinný úsměv do kamery.
Chtějí jediné: dýchat.
A možná právě to je největší dárek, který jim škola může dát.
