Článek
Zrušme známky. Už dávno neodpovídají moderní pedagogice, stresují děti a brání skutečnému učení.
Zní to krásně. Ale co na to první třída?
Jedničky jako motivace
Máloco dokáže malého školáka potěšit tak jako velká jednička s hvězdičkou. Je jednoduchá. Jasná. Srozumitelná. A hlavně – čitelná. I pro dítě, které ještě neumí pořádně číst.
Pro malé děti nejsou známky „hodnocením výkonu“ v dospělém smyslu. Jsou to signály bezpečí: dělám to dobře, jsem v pořádku, zvládám to. Bez dlouhého vysvětlování.
Zeptejte se kterékoli učitelky v první třídě, co děti víc potěší – popisné slovní hodnocení, nebo jednička s razítkem usměvavého smajlíka.
Co místo známek?
Slovní hodnocení? Portfolio? Barevné škály? To všechno může fungovat – ale jen pokud:
- dítě rozumí tomu, co mu říkáme,
- má kapacitu to zpracovat,
- a učitel má čas to psát upřímně a pravidelně.
Jenže většina dětí ve věku 6–8 let potřebuje přímé a srozumitelné signály. A většina rodičů upřímně řečeno taky. Jednička = dobré. Dvojka = ještě to půjde. Trojka = pozor.
Není to ideální. Ale je to jednoduché. A někdy je jednoduchost přesně to, co potřebujeme.
Nejsme na změnu připraveni
Mluvit o zrušení známek je populární u odborníků. Ale v praxi? Rodiče se ptají: „Proč nemá známku?“ Děti se ptají: „Dostanu jedničku?“ A učitelé se ptají: „Kdy to jako máme stíhat psát?“
Pokud chceme známky nahradit, musíme místo nich vytvořit systém, který bude:
- srozumitelný pro děti,
- důvěryhodný pro rodiče,
- udržitelný pro učitele.
Jinak se ocitneme v chaosu, kde každý rozumí něčemu jinému – a dítě nejméně ze všech.
Závěr: známky nejsou ideální. Ale někdy jsou nejlepší z možností.
Známky nejsou spravedlivé, přesné ani moderní. Ale u nejmladších dětí plní jednu nenahraditelnou roli: jsou jasným signálem. A dítě, které začíná školní cestu, potřebuje především vědět, že je na správné cestě.
Než zrušíme jedničky, měli bychom mít jistotu, že jsme schopni nabídnout něco, co bude fungovat stejně srozumitelně – a stejně radostně.
