Článek
Zamknete se v koupelně, pustíte vodu a na pět minut zavládne ticho. Nikdo nevolá „mami“, nikdo nic nechce. Přesto vás po chvíli přepadne pocit viny. Neměla bych být tam venku? Nebude si partner myslet, že před ním utíkám?
Věta „potřebuji být chvíli sama“ patří k těm nejtěžším, které v rodině vyslovujeme. Zní totiž jako odstrčení – jako by byl partner někým, od koho si musíme odpočinout.
Výzkumy však ukazují, že chvíle o samotě nejsou útěkem ze vztahu, ale často způsobem, jak se do něj vrátit klidnější.
Psycholožka Netta Weinsteinová z britské Univerzity v Readingu nechala 178 dospělých ve věku nad 35 let po dobu tří týdnů psát deník. Účastníci si každý den zapisovali, kolik času strávili sami a kolik s ostatními, a hodnotili míru stresu, spokojenost i pocit osamělosti. Ve dnech, kdy byli více sami, pociťovali méně stresu a větší svobodu být sami sebou. A pokud si samotu zvolili dobrovolně, její stinné stránky se zmenšovaly nebo zcela mizely.
Samota má dvě tváře
Podle tiskové zprávy Univerzity v Readingu však samota v deníkové studii nepůsobila jen příznivě. Dny s větším množstvím času stráveného o samotě přinášely i více osamělosti a o něco nižší spokojenost se životem. Rozhodující byl rozdíl mezi samotou, kterou si člověk vybral sám, a tou, již mu vnutily okolnosti.
Lidé, kteří trávili více času o samotě dobrovolně, se celkově necítili osamělejší ani méně spokojení. Výhody v podobě nižšího stresu a většího pocitu svobody jim přitom zůstávaly. Weinsteinová shrnuje, že čas pro sebe nám může ubrat stres a dát prostor být sami sebou. Zároveň dodává, že neexistuje žádný univerzální poměr mezi samotou a společností, kterému bychom se měli všichni přiblížit.
Patnáct minut pro klid
Proč nás vlastně samota uklidňuje? Odpověď nabízí výzkum psycholožky Thuy-Vy Nguyenové, která dnes působí na Univerzitě v Durhamu. Podle přehledu v časopise The Psychologist Britské psychologické společnosti stačilo účastníkům jejích pokusů patnáct minut o samotě, aby se u nich projevil takzvaný efekt zklidnění. Ubylo silných, vypjatých emocí, jako je úzkost nebo nadšení, a přibylo klidu. Když stejných patnáct minut trávili s jiným člověkem, tento účinek se nedostavil.
Původní studie, kterou Nguyenová publikovala ještě na americké Univerzitě v Rochesteru, vyšla v časopise Personality and Social Psychology Bulletin. Ukázala také, že nezáleží na tom, zda lidé o samotě vyvíjeli nějakou činnost, například četli – zklidnění nastalo v každém případě. Čtvrtý pokus pak přinesl zjištění, které je pro nás patrně nejcennější: samota vedla k uvolnění a nižšímu stresu především tehdy, když si ji lidé sami aktivně zvolili. Pokud se během této chvíle soustředili na příjemné myšlenky, neubývalo jim ani dobré nálady.
Představte si mysl jako sklenici vody s rozvířeným pískem. Celý den do ní někdo zasahuje: děti, práce, telefon, partner. Patnáct minut, kdy se jí nikdo nedotýká, umožní písku klesnout ke dnu. Voda se vyčistí a vy opět jasně vidíte, na čem vám záleží.
Rozhoduje, zda si samotu vyberete
V datech se opakovaně ukazuje jedna věc: nezáleží ani tak na tom, co o samotě děláme, ale zda jsme si ji sami vybrali. Výzkumník Dwight Tse ze skotské Univerzity Strathclyde podle zmíněného přehledu zjistil, že se nedobrovolně strávený čas o samotě pojil s nižší spokojeností se životem a slabším pocitem smysluplnosti.
Pro vztahy z toho plyne důležitý závěr.
Když řeknete „potřebuji být chvíli sama“, nedáváte samotě přednost před partnerem. Volíte si chvíli, která vám pomůže být pro něj lepší partnerkou.
A to je úplně jiný příběh než ten, který si v daný okamžik může v hlavě vytvářet váš protějšek.
Jak o samotě mluvit, aby nezranila
Upřímně si myslím, že toto téma důvěrně zná každá máma malých dětí. Ten okamžik, kdy po celém dni doteků, otázek a volání toužíte jen po tichu, a zároveň se za to stydíte. Ráda bych, abychom si dovolily věřit, že touha po klidu neznamená, že máme své blízké méně rády. Ukazuje jen, že jsme lidé, nikoliv nepřetržitá služba.
- Vysvětlete své pocity: Řekněte, proč chvíli pro sebe potřebujete, a ujistěte partnera, že nejde o něj. Místo strohého „nech mě být“ zkuste: „Potřebuji dvacet minut pro sebe, abych se nadechla. Pak si k tobě ráda sednu.“
- Domluvte se předem: Pokud víte, že po náročném dni potřebujete chvíli ticha, zaveďte si s partnerem malý rituál. Třeba že po příchodu domů má každý z vás čtvrthodinu jen pro sebe, než začne večerní kolotoč. Když jde o oboustrannou dohodu, nikdo se necítí odstrčený.
- Dopřejte stejnou možnost i partnerovi:Pokud se protějšek uzavře v garáži nebo u počítače, nemusí jít o odmítnutí. Může to být jeho způsob, jak nechat rozvířený písek klesnout ke dnu.
- Všímejte si varovných signálů:Jestliže se vám samota začíná měnit v trvalé uzavírání do sebe, kdy už se vám k ostatním nechce vracet vůbec, zbystřete. To už nemusí být zdravá potřeba klidu, ale známka vyčerpání nebo smutku, o kterém se vyplatí promluvit s někým blízkým či s odborníkem.
Samota, kterou si vyberete, nepředstavuje zeď mezi vámi a ostatními. Jsou to jen dveře, které za sebou na chvíli zavřete, abyste je pak mohly znovu otevřít s úsměvem.
P.S.
Až si dnes večer zavřete za sebou dveře, nechte písek klesnout ke dnu a nemějte z toho výčitky. Psaní o tom, co prožíváme jako ženy, mámy a partnerky, je pro mě způsob, jak si tyhle chvíle dovolit i sama. Jestli vám článek pomohl, budu ráda za jakoukoli podporu.
