Článek
Dřív jsem o smrti nijak výrazně nepřemýšlela. Přestože jsem tatínka ztratila už v šestnácti, nebo možná právě proto, se mi o ní přemýšlet nechtělo. Měla jsem přesvědčení, že už je mu dobře a to mi stačilo.
Poprvé jsem o ní začala přemýšlet, když jsem narazila na internetu na video, které ukazovalo, jak z domu, kde právě někdo zemřel, odchází střechou tři světla a stoupají vysoko do nebe. Netuším, jestli to byl fake, ale hluboce se mě to dotklo. Duše stoupající do nebe za doprovodu andělů? Souzněla jsem s tím vyobrazením a něco mi říkalo, že to tak je. Nebyla jsem si ale jistá, jestli to není jen proto, že by se mi to takto líbilo.
O pár let později jsem dostala odpověď, když jsem se dívala na dokument, ve kterém manželka George Harrisona z Beatles popisovala okamžik jeho smrti. Mluvila o silném zářícím světle, které v tu chvíli ozářilo celou místnost. Fascinovalo mě to a napadlo mě, že toto bych chtěla taky jednou zažít, přestože jsem tehdy byla ještě z těch, co toho se smrtí chtějí mít společného co nejmíň.
Postupem let se ale věci změnily. Život mě přivedl na duchovní cestu a jak jsem začala růst a duchovně cestovat, začala jsem smrt vnímat jako přirozenou a neutrální. Už jsem věděla, že smrtí nic nekončí, a že se jí nemusím bát já ani nikdo jiný. S tímto vědomím jsem si užívala život a kolem mě nikdo nezemřel velkou spoustu let. Až loni na podzim jsem poznala smrtelně nemocnou ženu.
Byla mi blízká, jako moje sestra. Když se její stav rapidně zhoršil, rozhodla jsem se, že se na ni napojím a budu jí předávat energii, dokud budu moct. A tak se stalo, že jsem s ní byla spojená i v okamžiku její smrti. Díky tomuto spojení jsem měla možnost zažít posvátný okamžik odchodu její duše do nebe. Přestože jsme od sebe byly stovky kilometrů, zažila jsem rozloučení, které provázelo přesně to světlo, jaké jsem viděla na videu, a o kterém vyprávěla paní Harrisonová.
V tu chvíli už jsem s ní nebyla spojená, ale stála jsem vedle ní. Věděla, že nastal její čas a sama se ode mě odpojila. Cítila jsem její neklid, ale když uviděla dvě zářící postavy, které ji přišly doprovodit do nebe, uklidnila se. Nevím přesně kdo to byl, přes záři jsem je neviděla. Mohli to být její rodiče, andělé nebo bytosti světla. Naposled jsem ji pohladila a ve chvíli, kdy k ním vykročila, ozářilo celý prostor nadpozemské světlo. Bylo tak krásné a silné, že mě na pár vteřin oslnilo.
Věděla jsem, že je pryč a že místo, kam odešla, ze svých cest dobře znám. Došlo mi, že i to světlo už jsem viděla. Na místě, kam odchází všechny duše po smrti. Na místě, kde jsme všichni doma - v Rovině duší.
Když jsem se vzpamatovala a podívala se na telefon, byla tam zpráva od jejího syna, že právě zemřela.
A tak se mi reálně potvrdilo, co jsem věděla už spoustu let, ale zároveň i to, že duše neodchází samy, jak se říká, ale někdo je vždy provází. Není tedy správná zažitá pravda, že ve smrti jsme sami. V duchovním světě nejsme nikdy sami.
Budiž toto útěchou všem, co se bojí smrti nebo se nemůžou vyrovnat se smrtí někoho blízkého. Smrtí nic nekončí. Otevřete svá srdce a budete vědět.
