Článek
Pamatujete si dobu, kdy byly vaše děti úplně maličké? Tolik se toho naučily samy. Pít mléko, pást koníčky, držet si lahvičku, komunikovat zvuky… byly to věci, se kterými jste jim nemohli nijak pomoct a přece se je naučily.
Po tomto krátkém a radostném období, ale přišla doba zvýšeného zájmu okolí o to, co už dítě zvládá a taky srovnávání. Jestli už sedí, stojí, chodí, mluví, když sousedovic Toník už jo, a přestalo být snadné radovat se, pokud nesplňuje standardy.
Hodně maminek v těchto chvílích podléhá a začínají děťátko motivovat a směrovat k potřebnému cíli, ale ty, které nepodlehnou, můžou uvidět zázrak. Když přijmete své dítě jako individualitu a dáte mu dostatek času, naučí se nakonec všechno, co potřebuje a úplně samo.
Všechny zdravé děti nakonec chodí, běhají a mluví jim to do aleluja, ať je motivujete nebo ne. To je síla přírody. Dala nám všem schopnost učit se, co k životu potřebujeme. Jen k tomu každý potřebujeme správný čas. Některé dítě chce umět chodit ještě před prvním rokem, jiné až třeba v roce a půl, ale všechny nakonec chodí.
Je to naše přirozená schopnost a co víc, nepotřebujeme k tomu žádné školy ani učitele. Jsme tak skvělí, že to dokážeme úplně sami. Všichni. Chce to jen náš zájem a správný čas - vnitřní připravenost.
Už ve školce můžeme pozorovat, jak se děti liší a každé začíná v něčem jakoby zaostávat. Je to právě tím, že je daná věc nezajímá, nebo že ji ještě nepotřebují. Jakmile je ale něco zaujme, dokážou v tom excelovat, a když něco potřebují, sami se to naučí. Když potřebují pomoc, řeknou si o ni.
U dětí ve školce nějaké zaostání většinou ještě dokážeme přijmout, ale pak přichází škola, kde už se velmi aktivně děti hodnotí a srovnávají s ostatními. Tam už je hodně náročné zůstat ve svém středu a respektovat individuální vývoj našeho dítěte. Není to snadné, když si učitel stěžuje, že mu něco nejde, nebo že nemá zájem o učení, a ani se pak chlubit trojkou z matematiky babičkám. Se známkami totiž zapomínáme na tři důležité věci - nadání, správný čas a potřebu.
Nadání
Dítě vnitřně cítí, co je pro něj důležité a co ne, díky tomu, co ho baví a jde mu tak nějak samo - na co má nadání. Když ho nebaví matematika, nejde mu a ono cítí, že ji ve svém životě mít nechce. Později se postará o to, aby ji v životě opravdu nemělo. Vystuduje obor, kde matematika není a bude dělat něco, co se bude týkat toho, co ho baví a v čem je dobré. Třeba literatury, dějepisu, přírodopisu nebo zeměpisu.
Každé dítě je v něčem dobré a něco ho baví. Úkolem učitelů by nemělo být nacpat do něj všechno, ale najít tyto jeho světlé stránky a rozvíjet je a posilovat, jak jen to jde.
Správný čas a připravenost
Jestliže dítěti něco nejde, je evidentní, že na to nemá nadání, ale neznamená to, že v tom nemůže být dobré. Někdy potřebuje jen správný čas, až bude v dané věci dostatečně vyvinuté a připravené rozvinout svůj talent. Takže přestože mu do páté třídy matematika nešla, od páté třídy už mu může jít. Kdyby mělo možnost začít se ji učit až později, nemuselo by se tolik let nad ní trápit. Bylo by připravené a naučilo by se ji snáz a rychleji.
Potřeba
Když dítě nemá na danou věc nadání a ani ještě nepřišel správný čas, může hrát důležitou roli i potřeba. Třeba ve chvíli, kdy začne dostávat kapesné a potřebuje si umět spočítat peníze. Učí se tak počítat, sčítat i odčítat, aniž by při tom muselo sedět nad sešitem a drilovat, a přestože ho to stojí úsilí, nepoleví, protože ví, že to bude celý život potřebovat.
Tyto tři věci jen ukazují, jak moc školní systém vnitřně trápil nás a trápí i naše děti. Nedává žádný prostor pro to, aby něco nedělali, když na to nemají nadání, nebo to dělali až později, až budou vnitřně připravení. Drilové učení jim nedává žádný pocit potřeby, jen nutnosti. Vesměs se učí velkou spoustu věcí, které je nezajímají a v životě je nikdy potřebovat nebudou.
Kdyby ale měli možnost učit se sami a přirozeně, tak jak to dělali jako miminka, naučili by se nakonec všechno. Tím vším, ale nemyslím učební osnovy, ale všechno to, co budou v životě a ve své budoucí profesi potřebovat. O co by to měli jednodušší, kdyby měli možnost si jen zjistit, jaké předměty to jsou a soustředit se jen na ně. Stejně, jak to děláme my dospělí, když chceme získat novou kvalifikaci.
Dnešní děti mají internet, kde dokážou najít všechny potřebné informace na různých úrovních. Díky tomu dokážou být děti s nadáním hodně dopředu a vytváří tím ještě hlubší propast mezi nimi a dětmi nenadanými. Pro učitele je pak náročné zabavit nadané dítě a zároveň neutlumit to bez nadání.
Možná si říkáte, že je jiný způsob vzdělávání sci-fi, ale u nás už jiný systém školství existuje a funguje spoustu let. Jsou to svobodné školy, které podporují nadání dětí a vedou je přímou cestou k jejich vysněné budoucnosti. Dávají dětem prostor najít se, zjistit v čem jsou dobré a rozvíjí jejich talent. Pro děti z těchto škol je mnohem jednodušší určit si budoucí povolání, které je bude naplňovat.
Ano, neumí drilovat, ale umí se sami vzdělávat. Nevědí, jak jsou dobří, protože neznají známky, ale vědí, že kdykoliv můžou být lepší, když získají víc informací o tom, co je zajímá. Nezahlcují se všeobecnými informacemi, ale jdou za vytyčeným cílem, takže mají přirozený tah na branku. Jejich rodiče vědí, že snaha o tzv. všeobecný rozhled je zbytečné plýtvání energií.
Graf Vývoj objemu znalostí lidstva
Tento graf vývoje objemu znalostí lidstva je ze stránky pořadu České televize Věda24 a ukazuje, že ještě někdy kolem roku 1600 existovali na světě lidé, kteří dokázali obsáhnout veškeré vědění lidstva. V roce 1900 už ale dokázali pobrat jen jakýsi průřez a o pouhých padesát let později už dokázali mít jen všeobecný rozhled. Od roku 2000 jde pokrok ale tak rychle, že už se nedá o žádném všeobecném rozhledu mluvit. Zatímco od středověku po průmyslovou revoluci se objem lidského poznání zvětšil jen desetkrát, od éry hippies po dobu chytrých telefonů milionkrát.
Bohužel ve školství se toho od doby, kdy v roce 1774 Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku a vznikl školní systém vzdělávání, moc nezměnilo. Není proto divu, že s obrovským pokrokem tento školní systém dnešním dětem nevyhovuje a přestává být funkční. Přesto se ho držíme zuby nehty. Přitom by stačilo jen velmi málo. Nemít potřebu stále někoho ovládat a dát si skutečnou svobodu, o které už spoustu let jen mluvíme.
