Článek
Známe ho asi všichni. Krásné monumentální zvíře prorážející svým mohutným tělem vlny oceánu v nezapomenutelném snímku Zachraňte Willyho, přátelící se s malým chlapcem. Trhák své doby mu zajistil popularitu hodnou hollywoodské hvězdy a on si ji užíval. Děti ho milovaly a on jim jejich lásku opětoval, kdykoliv měl příležitost.
Vystupoval se svými přáteli delfíny v mexickém akváriu už osm let, když si ho společnost Warner Bros vybrala do svého filmu a nakonec hrál ve třech dílech. Obrovská vlna zájmu, která následovala, ale ukázala i stinnou stránku jeho života v zajetí a to jeho zhoršující se zdravotní stav. A tak se společnost Warner Bros zasadila o to, aby vznikla nadace na jeho záchranu a vypuštění zpět do volného oceánu.
Tou dobou byl v zajetí už přes dvacet let a všechno, co uměl jako mladá divoká kosatka, dávno zapomněl. Nadace se proto zasadila o to, aby ho lékaři vyléčili a trenéři postupně všechno znovu naučili tak, aby mohl žít na svobodě. To se nakonec podařilo a v roce 2002 se z jedné procházky na volný oceán už nevrátil. Nějakou dobu o něm nevěděli. Později se objevil u břehů Norska. Urazil 1400 kilometrů a jeho stav byl žalostný. Usadil se nedaleko Osla a připlouval k pobřeží, kde vyhledával lidskou společnost a nechával lidi, aby si s ním hráli.
Byl vyhladovělý a bylo evidentní, že mu lidská společnost schází. Možná, kdybychom si tehdy něco uvědomili, mohli jsme ho zachránit, ale to se nestalo. Navíc zájem lidí o jeho osud opadl a nadaci začaly scházet peníze. A tak se Keiko aspoň pravidelně vracel do zátoky Takness Bay, kde měl lidskou péči a kontakt a zase odplouval do hlubokých vod oceánu.
Jednoho dne se vrátil apatický, bez zájmu o cokoliv a bylo jasné, že je zle. Keiko onemocněl a 12. 12. 2003 zemřel. Následná pitva ukázala, že na akutní zápal plic.
Kosatka dravá patří do čeledi delfínovití. Keiko byl tedy největší delfín, nikoliv nejmenší velryba. Narodil se ve stejném roce jako já. Kdyby měl šanci prožít život ve svém přirozeném prostředí, mohl ještě žít. Samci kosatky se umí dožít i 50 let, i když je to spíš výjimka. Budiž nám útěchou, že podle tabulek se dožil poměrně vysokého věku, a stal se tak druhým nejdéle žijícím kosatčím samcem, který strávil většinu svého života v zajetí.
Příběh Keika je pro mě připomínkou toho, že přestože se považujeme za nadřazený druh, ne vždycky máme pravdu. Kdybychom si ve chvíli, kdy se Keiko objevil v Norsku, uvědomili, že jsme udělali chybu, mohli jsem mu pomoct, ale to jsme my lidé. Vlastní chyby přiznáváme jen těžko. A tak Keiko doplatil svým životem na naši lidskost a touhu vrátit mu to, co jsme mu vzali. Ve skutečnosti jsme mu ale jen znovu vzali, na co byl zvyklý.
Jeho život nebyl jednoduchý, ale díky tomu, že svou práci v delfináriu a kontakt s lidmi miloval, mohl dožít relativně ve štěstí, kdybychom ho z tohoto prostředí, na které byl zvyklý, zase uměle nevytrhli a nevrhli do samoty nekončících vod.
Díky své dobrotě a lásce k lidem se stal symbolem.
„Keiko se dotkl milionu lidských srdcí… bude pokračovat ve svém poslání velvyslance přírody a oceánu vůči lidskému druhu, jako připomínka toho, co musíme a co naopak nesmíme dělat,“ stojí v nekrologu nad velkou kamennou mohylou, tyčící se nad jeho ostatky.
O kosatkách už jsem jednou psala. Pokud vás zajímá problematika odlovu a života těchto krásných tvorů v zajetí, můžete si přečíst i mou recenzi na zajímavý dokument v článku Kosatka - dokument pro silné povahy.
--------------------
Zdroj: https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/53120-keiko-kosatka.html
