Článek
Když pominu fakt, že do toho, jak si lidé vychovávají a vzdělávají své děti, jiným lidem nic není, můžu se v klidu zamyslet nad realitou domácího vzdělávání a taky toho, proč je pro společnost takový problém.
Co je špatného na tom, že děti chtějí být s rodiči a rodiče se svými dětmi?
Každé dítě je jiné. Jsou děti, kterým nevadí, že je rodiče už v roce (i míň) prdnou k babičce a jedou na týden na dovolenou. Jenomže jsou i takové, které trpí nedůvěrou nebo separační úzkostí a s rodiči být potřebují. Okolí pak řeší, že budou rozmazlené, nebudou zvyklé na kolektiv, nebudou tzv. socializované.
Socializace se ale buduje celý život. Jde o proces přizpůsobování se okolnostem ve skupině lidí, v níž se právě nacházíme, a ty jsou vždycky jiné v závislosti na typu skupiny. Není to nic, co se můžeme naučit v konkrétním věku, takže se nabízí otázka Co je vlastně špatného na tom, že dítě chce být s mámou?
Škola už dnes nejsou jen kamarádi a skvělé zážitky
To, co si pamatujeme ze školních let my, je diametrálně jinde, než to, co ve školách zažívají současné děti. Samozřejmě, když už jsme babičky a dědové, ztrácíme přehled, ale rodiče předškolních dětí se o fungování škol zajímají. Když pak narazí na problematiku zneužívání, afektovaných učitelů, neřešené šikany a kamarádství plných zrady, přemýšlí, co že to má vlastně tento zkostnatělý školský systém jejich dítěti přinést. Bude tam v bezpečí?
Jen jedno místo, kde se můžu chránit před zlem, je náruč mé mámy.
Vždyť naše malá se málem utopila na první lekci plavání, kde byla se školkou. Kluci dělali kraviny a žduchli ji do bazénu. Neumím si představit paniku, jakou musela zažít. Kdyby si učitelka nemyslela, že nám to doma řekla, ani bychom se to nedozvěděli. Jen bychom přemýšleli, proč se začala bát vody.
Některé děti jsou silně introvertní a člověk potřebuje být opatrný. Svěřují se až za hodně dlouhou dobu. Není to proto, že by nemohly, ale protože to nepotřebují. Mluví o věcech až ve chvíli, kdy si je samy zpracují. U nás to tak bylo, i když ji ve školce šikanovala její kamarádka. Ve čtyřech letech! Díky tomu víme, že kdyby jí někdo ubližoval, nedozvěděli bychom se to včas.
Školy i školky mají tendenci věci tutlat a zametat pod koberec, a to je něco, čemu děti nechceme a nebudeme vystavovat, když existují jiné možnosti.
Všichni takovou možnost ale nemají
Operovat tím, že je podobně smýšlejících rodin minimum, jinak by bylo na domácí škole dětí víc, je mimo skutečnost. Z četných rozhovorů s rodiči podobně starých dětí vím, že na domácím respektive individuálním vzdělávání by bylo mnohem víc dětí, kdyby si to jejich rodiče mohli dovolit, měli odvahu a taky, kdyby to umožňovaly kapacity svobodných škol.
Je to jeden z tajných snů mnoha dnešních maminek, jejichž děti do institucí nechodí rády a trpí tím, ale i těch, které by prostě jen chtěly vidět svoje děti vyrůstat a rozvíjet se vlastním tempem a primárně v oblastech, které je zajímají.
Někdy jim brání strach, častěji ale finanční situace. Ne všechny maminky se totiž dokážou realizovat online, tudíž musí chodit do práce a tato forma vzdělání pro ně nepřipadá v úvahu. Další brzda, jak už jsem zmínila, jsou kapacity svobodných škol, které jako jediné nezahlcují děti učivem a dávají jim možnost být dětmi, dokud chtějí, a s rodiči, dokud to potřebují.
Rozhodnutí nebylo na nás
Malé dítě by mělo mít možnost rozhodnout se zůstat v bezpečí tak dlouho, jak dlouho to potřebuje. Později by se mělo umět rozhodnout o věcech samo na základě úplných informací. Nemělo by vědět jen to, že do školy dostane novou parádní aktovku, že tam na něj čekají kamarádi a hodná paní učitelka a všechna ta další superlativa, co jim nalháváme, jen aby se tam těšily.
Mělo by slyšet i to, že paní učitelce občas bouchnou saze a začne hulákat, že s kamarády bude moct komunikovat jen o přestávce, že si tam nebude moct dělat, co ho baví, a bude muset celou dobu sedět a poslouchat. Dělat, co mu učitel řekne, i když mu to nebude dávat smysl. A věřte, že sedmiletým dětem už nedává smysl velká spousta věcí. Hlavně těm, co mají nějaký talent a jejich zájem se už v tak útlém věku ubírá konkrétním směrem.
A to jsem ještě nezmínila čas po škole, kdy se bude muset učit a psát domácí úkoly, kterých dostávají v dnešní době mnohem víc, než kdysi my. Pak na chvilku ven, večeře a spát. Když jsem to všechno naší malé dceři vyjmenovala, podívala se na mě a nechápavě se zeptala: „A kdy si budu hrát a tvořit, maminko?“ Odpověď je jasná ukázka toho, jak škola zabíjí dětství i dětské talenty.
Narovinu, kdyby se nás někdo v tomto věku zeptal, jestli za takových podmínek chceme jít do školy, chtěli bychom? A co později, když už jsme v tom byli? Kdybychom nemuseli, chodili bychom tam? Kvůli kamarádům a pětiminutové zábavě o přestávkách nebo obědové pauze? Kvůli socializaci?
To si opravdu neumíme představit dětství jinak? Já jo. I můj muž. I naše děti. Proto mají možnost se rozhodnout. Ne jen o tom, že do školy chodit nechtějí, ale i o tom, že chtějí. Je to přece jejich život. Neměl by o něm rozhodovat někdo jiný, ani jejich rodiče.
Opravdu jim ničíme život?
Zážitky ve škole jsou brány jako něco, co by člověk měl mít. Nicméně jako argument pro chození do institucí jsou velmi chabé. Opravdu je tak špatné, že děti nepoznají šikanu, náladové učitele, nespravedlivé hodnocení, nadržování, ponížení, když něco nevědí nebo neumí atd.?
Do školy jsem se těšila jen tehdy, když mi ráno ujel vlak.
Někdo tvrdí, že je to posiluje a je obrovský problém, když touto posilovnou neprojdou. Vždyť my jsme jí taky prošli a jsme v pohodě. Jenomže právě na nás dospělých dnešních generací, kteří hojně vyhledáváme různé formy psychologické a duchovní pomoci a léčíme traumata z dětství, je hezky vidět, že to tak není. Zlo nikdy nic dobrého nepřineslo a ani nepřinese. A je ho v českých školách a i školkách čím dál víc.
Zlo není problém pouze v případě, že ho děti chtějí zažívat dobrovolně. Toto se ale v praxi spíš neděje. Jejich prvotní reakce ve vypjatých situacích je, že přestanou chtít chodit do školy. Kdyby ale chtěly, vždycky můžou dostat možnost si toto všechno prožít.
Rozhodnutí o individuálním vzdělávání není nic, co by nešlo vzít zpět. Rodiče těchto dětí dokážou reagovat na jejich potřeby a klidně je později nechají přestoupit na klasickou školu, když o to projeví zájem. O tom totiž svobodná výchova a vzdělávání je - o svobodě volby na základě úplných informací. Má podporovat sebevědomí, vlastní rozhodnutí a řešení jejich následků. V konečné fázi tak rozvíjí dítě jako socializovaného člověka mnohem rychleji a efektivněji. Děti, které si uvědomují následky svých činů, se rozhodují zodpovědněji i ve způsobu komunikace.
Uvědomujeme si rizika
Samozřejmě, že máme strach a uvědomujeme si, že všechno to, co lidé říkají (že je to blbost a vymstí se nám to), se může stát. Domácí škola dětem nemusí do budoucna přinést, co si představujeme. To ale neznamená, že bychom měli tomuto momentálnímu strachu podlehnout a ani to nezkusit. Když to nezkusíme, nebudeme vědět. Důležité je jen jedno - na ničem striktně netrvat a přizpůsobovat se okolnostem. Popravdě, je mnohem snazší dostat dítě do klasické státní školy než na svobodnou demokratickou. Znamená to, že do normální školy může přejít vždycky.
Jednou vám to vyčtou!
Co se ale nemůže stát nikdy je, že by nám děti mohly něco vyčítat, protože se rozhodují samy. Rodiče by měli být jen průvodci jejich životem, ne jeho strůjcem. Děti by měly žít podle svých představ, ne podle těch našich. A i když se ty naše někdy snaží říct, že neseme vinu, vždycky jim jen připomeneme, že to bylo jejich rozhodnutí, proč a kdy ho udělaly, a že ho můžou změnit. V tu chvíli dostávají znovu možnost volby. Můžou si tak potvrdit, jestli ta původní byla správná.
Malé dítě prý nemůže rozhodovat o důležitých věcech
Proč? Protože tomu nerozumí. Čemu? Že bude muset ráno vstát, jít do školy, být tam samo celý den, sedět tam, poslouchat a učit se, chvilku si hrát s kamarády, sníst co mu chutná nebo nechutná, dělat, co ho baví nebo nebaví… To jsou věci, kterým rozumí i tříleté dítě, co nastupuje do školky, natož sedmileté.
Jestliže dítěti umíme dát možnost vybrat si v cukrárně zmrzlinu, co má rádo nebo v obchodě boty, které se mu líbí, není důvod, proč bychom mu nemohli dát možnost zvolit si, jestli chce chodit do školy, být tam samo a dělat, co mu říká úplně cizí člověk, kterého nezná a nemá k němu žádný vztah.
Děti se nepotřebují učit respektovat autority
Respekt k autoritám je charakterová vlastnost. Pokud ji nemáme, neuděláme psychotesty k profesím, jako jsou policisté nebo vojáci, bez ohledu na to, že jsme do školy chodili.
Děti nejsou malí dospělí. Teprve se mentálně rozvíjí a všechno, co se do nich natlačí, se ukládá v jejich podvědomí. V dospělosti je to pak omezuje.
Přestože od minulého režimu uběhlo už několik desítek let, stále existují lidé, kteří si bez každodenní celodenní práce neumí život představit. Mají pocit, že bez vzdělání a tvrdé práce mít peníze a tím pádem dobrý život nejde. Nepřesvědčují je ani profi sportovci, kteří díky své lásce a nadání vydělávají částky, co si neumí ani představit, a ani podnikatelé, kteří mají jen učební obor jako oni, ale měli odvahu a dnes pracují pár hodin denně, protože jejich firmy fungují samy.
Takto naše schopnosti užívat si život i práci zabíjí rutina, kterou do nás systém tlačí od raného dětství. Je podporována ze všech stran, tudíž člověk potřebuje mít silnou povahu, aby se z ní vymanil a dokázal žít po svém.
Jaké děti vlastně chceme?
Ubité rutinou a nutností respektovat autority, nebo průbojné, sebevědomé a směrující samy sebe tou správnou cestou? Protože přesně to je rozdíl mezi klasickou školou a svobodným vzděláním. Ve škole se děti musí nasměrovat podle pokynů učitele a osnov, doma se směrují samy, kam chtějí, k věcem, co je baví a tím jim předurčují úspěch.
K základním potřebám, jako je čtení, psaní a počítání, se motivují úplně samy a často mnohem dřív, než jdou do školy. Pokud mají možnost volby a dostatek času na zlepšování, je pro ně učení radost a jde jim samo, protože se věci učí ve správný čas - když samy chtějí.
Není potřeba litovat děti na domácí škole. Jejich rodiče jen vidí, co vy nevidíte. Možná zatím, možná je ani nikdy vidět nebudete. To ale neznamená, že pro děti nejsou dobré.
Skutečnost nakonec stejně vždycky ukáže až čas. A ten už ukázal, že i z domškoláků jsou skvělí lékaři a právníci, a rozdíl je jen v tom, že si k tomu došli příjemnější cestou.
