Článek
Mohli jste si všimnout, že nepatřím k rodičům, co se drží hesla „škoda každé rány, co padne vedle“ ani, že „ztrácet nervy je v pořádku, protože to tak mají všichni“. Docela dost na sobě pracuju a snažím se zvládat věci co nejlíp. Ne pro okolí, ale hlavně sama pro sebe a taky pro děti.
Psychologové tvrdí, že největší trest pro dítě je, když rodiče mlčí, a že by děti měly přesně vědět, jaký trest je za který prohřešek čeká. Taky se staly společensky nepřijatelnými fyzické tresty. K tomu se přidala naše holčička s hláškou: „Maminko, prosím tě, uklidni se“ a bylo vymalováno. Je potřeba něco změnit.
A tak jsme se s mým mužem dohodli, že na děti přestaneme křičet a taky jim vyhrožovat fyzickým trestem, což jsme s jejich přibývajícím věkem a sebeprosazováním začínali dělat stále častěji. Znáte to: „Nedělej to, nebo dostaneš na zadek.“ Navíc nakonec stejně nedostali, protože je bít prostě nechceme. Zvolili jsme teda jiný přístup a ono se něco změnilo.
Nejsem si úplně jistá, jak moc u dětí, ale u nás jednoznačně. Oba jsme se začali cítit klidnější a svobodnější. Kdykoliv jsme totiž před tím vyřkli tu známou větu o zadku, zaplavil nás pocit zodpovědnosti za to, co a jak nakonec udělat, aby to k něčemu bylo. Důslednost v těchto případech moc nefunguje (o tom už jsem psala tady: Být ve výchově důslední a stát při sobě nefunguje), a tak se stávalo, že to nakonec vyplynulo z naší energie, potažmo nálady. Jednou tak a podruhé trochu jinak a všichni jsme z toho byli nakonec jen zmatení a nejvíc děti.
Děti opravdu potřebují vědět, na čem jsou, aby mohly zvážit své reakce a postoje. Stejně jako my dospělí víme, že když neodvedeme svou práci, nedostaneme zaplaceno, nebo když ji neodvedeme dobře, nedostaneme odměny, potřebují i děti vědět, co je čeká a hlavně nemine, když neudělají, co se od nich chce.
Přestože ještě úplně nevím, co všechno naše změna v přístupu způsobila, musím uznat, že to, že jsme se zklidnili my, mělo na děti obrovský vliv. Mají čtyři a sedm let a oba dva pochopili, že jim přestalo hrozit potenciální nebezpečí. Zklidnili se taky a světe, div se, přestali na nás ve vypjatých situacích zvyšovat hlas. Dřívější boje se staly tématem k hovoru a zpravidla se dobíráme i schůdného výsledku, převážně formou kompromisu. Kdo by to byl řekl u tak malých dětí?
Musím říct, že jsem mnohem spokojenější a vlastně celá naše rodina. Nebyla to velká změna, ale měla obrovský vliv na naše fungování a soužití. Ze začátku se párkrát stalo, že ze mě nebo z mého muže ještě nějaký zadek vylítl, ale hned jsme si to oba uvědomili a nahradili to jiným, na rozdíl od zadku účinným přístupem v podobě omezení technologií nebo třeba změny cíle procházky, odsunutí termínu slíbené nové hračky, případně nepřečtení večerní pohádky atd. Když člověk ví, co mají rádi a na co se těší, může je motivovat.
Tady bych ale asi měla zmínit, že motivace a manipulace jsou dvě různé věci.
Manipulace je to, co se snažíme nedělat, ale částečně jsme to dělali. Zároveň jsme si ale uvědomovali, že tudy cesta nevede, pokud chceme, aby se děti vyvíjely zdravě. Udělej to, nebo dostaneš na zadek, je totiž stejné, jako udělej to, nebo žádná televize. Obojí je špatně, přestože už tam není fyzická hrozba.
Dítě potřebuje dostat možnost volby. To je pro něj motivace. Můžeš si vybrat. Buď si to uklidíš teď a pustíš si pohádku, nebo si pustíš pohádku, až to uklidíš, což nejspíš ani nestihneš, protože chceš jít ven. A ven asi taky nepůjdeš, když nebudeš mít uklizeno… Když vidí, co všechno je navázáno na jedno jediné uklízení, zpravidla přestanou diskutovat a jdou uklidit. A protože třeba u nás je největší motivace jídlo, uklízí se před obědem a večeří.
Stává se minimálně, že by na ně talíř musel čekat a je to radost. Nevadí mi ani, že jim hodinu před obědem každou chvíli připomenu, že už se blíží, protože úplně nejčastěji si do poslední chvíle hrají a pak to shrknou do krabic během pár minut. Honéém, oběěěd… lítají spěšně z jedné strany na druhou, až se člověk musí kolikrát smát.
Komunikace s dětmi je fajn a vřele ji všem doporučuju. Člověk se dozví, co neví nebo si jen myslí a v dětech vyvolává pocit zájmu. Musím ale říct, že u nás není pravda, že by dětem nejvíc vadilo naše mlčení. Oba jsou introverti a klid bez zbytečných řečí spíš vítají. Mockrát už jsem slyšela od dcery: „Mami, už mě nech. Už tě nechci poslouchat.“
Takže jako u všeho i u změny v přístupu hodně záleží na povaze dítěte a to, že něco říkají psychologové, nemusí být nutně využitelné právě pro vaše dítě.
Vždyť je přece výjimečné a tak to má být.
