Článek
Ani jednu z nás v tu chvíli nenapadlo, že to není úplně nejšťastnější téma vzhledem k tomu, že ona s tímto přístupem k učení nesouzní, a atmosféra velmi brzy zhoustla. Konkrétně ve chvíli, kdy jsme se dostaly k tomu, co dcera zatím nezvládá.
Tím nešťastným tématem se staly slabiky. Samozřejmě se očekává, že se i moje dcera v první třídě naučí číst. Přestože si to ona sama moc přeje a umí většinu písmen abecedy, zatím se jí ještě nespojují dohromady. Osobně v tom nevidím problém, protože vím, že až přijde správný čas, naskočí jí to samo a z ničeho nic to bude umět. Nesedím s ní denně hodinu nad učením, spíš jen nadhazuju a pozoruju, jak a jestli se chytá. Jenomže všichni tento přístup nechápou a nechápe ho ani moje kamarádka.
„No jo, s tím měly problémy všechny děcka. K a O je? LO. Flák mu jednu,“ smála se. „Tož si blbý nebo co, říkám mu. No nebylo možné je to naučit, ale nakonec se to naučily.“
Poznáváte to? Možná si něco takového pamatujete z dětství, kdy jste tím pomyslným hlupákem byli vy, možná byla podobná situace včera odpoledne u vás doma, když jste se učili se svými dětmi. Já chci věřit, že teď všichni do jednoho nevíte, o čem to vlastně mluvím, ale vím, že jen těžko. Kdysi dávno to byl standardní postup, jak děti motivovat, aby učivo pochopily. Přiznávám, že když jsem tuto myšlenku teď dopsala, musela jsem se nad ní usmát. To přece ani nemůže být pravda.
Opravdu někdo věří, že se dítě naučí cokoliv, když ho budeme trestat nebo na něj řvát?
Jasně, že věří, vždyť i já jsem ze začátku ztrácela nervy a napadalo mě, že přece není možné, aby moje dítě nechápalo, co po něm chci, když mi přijde tak chytré. Pak mi došlo, že se to nevylučuje. Konkrétně ve chvíli, kdy jsem viděla, že v některých věcech je hodně před ostatními dětmi.
Každé dítě je na některé činnosti chytřejší a na jiné míň. Je to dáno nadáním a rychlostí vývoje. Znám děti, které uměly číst dlouho před tím, než šly do školy. Naše malá umí přečíst asi devadesát procent písmen abecedy a umí je i napsat. Ale jsou i děti, které se v jejím věku umí stěží podepsat. No a co?
Když jsem se své kamarádky zeptala, jestli ví, v čem byl problém všech jejích dětí a vnoučat, netušila. Zároveň ale nebyla ochotná přijmout fakt, že chvíle, kdy se děti slabiky naučily, byla ta, kdy k tomu prostě dozrály. Nevadí. Důležité je, že to vím já a svoje děti nikam netlačím. Dát jim dostatek času totiž znamená důvěřovat jim a pomoct jim k většímu nadšení. Když se totiž učit nemusí, učí se raději.
Asi bychom si měli všichni uvědomit, že je teprve začátek školního roku. Není na místě ptát se prvňáčků, a vlastně ani dětí z jiných ročníků, jestli mají zvládnutou látku tohoto roku. Takže když pak padla otázka, jestli už umí naše malá počítat do sta, zarazila jsem se. Ano, umí. Protože ji to baví, ale na to, aby ji přijali do první třídy stačilo, aby napočítala do pěti.
Myslím, že na dnešní děti jsou kladeny příliš velké nároky. Zaškatulkovali jsme je do nějakých našich představ o tom, co by měly kdy zvládnou a vůbec nebereme v potaz jejich cestu. Všechny děti prostě nejsou schopny ve stejnou dobu pochopit stejnou látku. Některé jsou napřed, jiné pozadu a skupina je jen tak silná, jak její nejslabší článek.
Opravdu si z celého srdce přeju, aby toto pochopili nejen rodiče, co v lepším případě jen pohlavkují své děti za to, že k něčemu ještě nedozrály, ale hlavně lidé, kteří stanovují učební osnovy. Aby si uvědomili, že děti nejsou stroje, ale lidé, co prochází individuálním vývojem. Nejsou naprogramované, aby dělaly v určitou chvíli určité věci a je úplně mimo trestat je za to, že jim příroda nenadělila schopnost se přizpůsobit představám vzdělávacího systému.
Vždyť jsou to naše děti. Naše stopa na světě, která je dokonalá přesně taková, jaká je. Copak nás naše vlastní dítě může někdy zklamat? To lidé, kteří stanovují normy pro jejich vývoj, zklamali.
Něco jiného je to u miminek, kde se podle opožděného vývoje diagnostikují případné poruchy, ale u starších zdravých dětí, u kterých už o jejich odlišnostech víme, jde přece jen o to počkat, až to jejich mozek přijme. Nemůžeme to do nich nijak natlačit. Jediné, co můžeme udělat, když po jejich pokroku tolik toužíme, je hledat cestu, jak jim to co nejlíp vysvětlit. Zkoušet různé pomůcky a přemýšlet nad tím, jak jim pomoct.
Zároveň bychom měli dávat pozor na traumata, která můžeme způsobit jízlivými poznámkami typu No jo, ty jsi ten dyslektik nebo tlakem jako Je mi jedno, že jsi dysgrafik, prostě se to naučíš a hotovo. Dětem tohle vážně nepomáhá. Když se na ně podíváte, uvidíte to. Ten pocit nejistoty v jejich očích, jestli jsou dost dobré. O tomto by vážně přemýšlet neměly. Jsou to přece děti.
Co na tom, že se nám zdají už velké. Vždycky to budou naše děti a to bychom měli mít neustále na paměti.
-----
Tato témata píšu, protože jsem taky jen člověk a stejně jako všichni ostatní mám chvíle, kdy v roli rodiče selhávám. Tyto texty mi pomáhají připomenout si, kdo jsou moje děti a jak se k nim mám chovat. Věřím, že pomůžou i některým z vás.
